U střídání vlád lze pravidelně pozorovat, jak jsou končící politici posmutnělí a někteří až nevrlí a nasupení, zatímco ti, kteří se nově ujímají funkcí, bývají natěšení a hýří optimismem. Nezaujatému pozorovateli přitom může připadat zvláštní, že vládní odpovědnost nenahlížejí politici jako pověstné veslo převozníkovo, kterého se převozník snaží zbavit coby prokletí, pročež vyhlíží někoho, komu by veslo poťouchle předal a mohl si konečně odpočinout.

U vlády, která převáží občany do neživota, mizérie, úpadku, lze lpění na vesle vysvětlit jedině tím, že jde o převozníka, který se nenadřel, neboť se nenamáhal veslovat. A ještě se za nečinnost nechal platit a opečovávat. Nechat se unášet proudem do záhuby se ovšem ukázalo jako málo atraktivní vize, pro kterou parta kolem pana učitele Fialy nenašla dostatek voličů.

O veslo se v politice většinou přichází nedobrovolně. Často je to provázeno ponížením poražených a škodolibostí vítězů. V naší aktuální situaci je obojí nepatřičné. Poražení by měli děkovat prozřetelnosti, že nemusejí sklízet, co zaseli, a vítězové by se naopak měli děsit, co toxického z té fialové setby vzejde. V souvislosti s EU a NATO jde o nevýhodné anebo zcela nesmyslné vojenské zakázky, o skandální závazky v energetice a ekonomice či o velice prodělečnou účast na ekologickém alarmismu. A pak je zde Damoklův meč migračního paktu.