Byl jsem požádán, abych posoudil „písně“ dvou současných bojovnic za „českou křesťanskou kulturu“ jakési bezvýznamné Myslivcové a Žižkové.

Ale i když jsem zuřivý bojovník za svobodu slova, tak jsem si v první chvíli řekl, že soudit takové dokonalé škváry, kýče a mravní braky bez umělecké hodnoty nemá cenu ani vteřiny práce lidského mozku.

Avšak nebývalá popularita těchto idiotských xenofobních výplodů mě zaskočila a napadlo mě, že jsou možná symptomem něčeho hlubšího, co probíhá v kolektivním vědomí české společnosti.

Vědomí, které zřejmě opět upadá, jako tomu bývá v mezičase mezi velkými válkami, do hniloby lidských hodnot.

Oba dokonale úpadkové a nulovým intelektem dunící „hudební“ produkty jsou jakousi „spravedlivou a kýčově dojímající“ touhou za záchranu „naší české křesťanské“ kultury.