Celý Slovnaft, ke kterému i my Češi vzhlížíme jako k možné záchraně ekonomiky, je v držení maďarské skupiny MOL, která má státní, tedy samozřejmě maďarskou spoluúčast. Před několika lety ještě věc neslýchaná. Dnes se s tím musí člověk nějak poprat.

Svět na nás zapomněl

„Je to všetko v riti,“ konstatuje na obličeji a rukou téměř dočerna opálený Slovák, který má v občance právě toto podnikové sídliště. „Tady bez auta nemůžete žít. Přes den tedy ještě jakž takž, když sem často zajíždí autobusy hromadné dopravy, které vás dopraví přímo do srdce Blavy,“ konstatuje nasupeně. „Horší je to už s doktorem. Nu a abyste tady měli děti, to nejde, jak by se dostaly do školky a školy. Takže je to tady všechno ubytko pro sezónní zaměstnance, brigádníky a hlavně cizince,“ zapaluje si jednu cigaretu od druhé.

Úmorné horko, totálně vyprahlá země, kde vidíte jen pár suchých odénků hicům vzdorující trávy. Nedaleká benzinka, kam příjezd je po prašné silnici bez jakéhokoliv osvětlení, je jako z hororu. Platí se kartou a je to tu automatizované. Tady neexistuje nějaký shop, že byste si koupili vodu, něco sladkého či kuřivo. „Všechno to jde do riti,“ opakuje muž. „To jsme si s Čaputovou pomohli, no. Hezká tvářička, a to je všechno. Ale máme ženu v prezidentském paláci,“ uplivuje si. „Všichni jsou to somári. Nadávalo se na socany a tyhla Olano a Rodina a já nevím, jak se ty parchanti jmenují – vždyť jsou to sdružení, kde je jen pár lidí, dokonce příbuzní,“ komentuje neutěšenou vnitropolitickou situaci muž, který tu prý už dělá řadu let – vlastně od „sametovky“.

Podle něj tu končí svět. Vzdálené komíny rafinerie vidíte tak nejspíš z horních pater hotelu. Ale zápach síry a dalších látek je nepronikající a neustálý. Občas tu uvidíte mercedes, nebo tady profičí BMW, ale pak zas jen oprýskané žigulíky, staré lady nivy a škodovky stodvacítky. Retro!