Tento dopis patrně nepotěší kněze Tomáše Halíka. „Syřané prchají nejen před Islámským státem, ale i před tím damašským řezníkem Bašárem Asadem, který dnes za pomoci Ruska dělá v Sýrii genocidu. To, čeho se tam dopouští režim Vladimira Putina spolu s režimem Asadovým, jsou válečné zločiny,“ myslí si religionista. 

„Skutečně tam bombardují nemocnice. Masakrují desetitisíce civilního obyvatelstva. A to jenom proto, aby se diktátor Asad udržel u moci, protože se stává loutkou v rukou Moskvy. Tady neselhává Evropská unie, tady selhává OSN. Protože v OSN je možné, že nedemokratické státy jako Rusko a Čína mohou zablokovat projednávání těchto zločinů,“ řekl v prosinci 2016. Podobný postoj zastává i KDU-ČSL.

V tisku se odsuzují ti, kteří brání svůj život a svou zemi. Syrská vláda má vděčnost občanů

Setry trapistky ale vidí věc poněkud jinak… Dle nich je třeba nazývat věci pravými jmény – to je začátek míru. „My, které žijeme v Sýrii, jsme opravdu unavené, zhnusené všeobecným rozhořčením, které se stává taktovkou, pod kterou se odsuzují ti, kteří brání svůj život a vlastní zemi,“ píší.

„V těchto měsících jsme se několikrát vydaly do Damašku; vypravily jsme se tam poté, co bomby vypálené rebely zasáhly jednu školu, byly jsme tam i před několika dny, druhý den po dopadu 90 raket z Ghouty do vládní čtvrti města. Vyslechly jsme si vyprávění dětí o strachu z vycházení z domů a chození do školy, o panickém strachu, že budou muset znovu vidět své spolužáky vyletět do povětří, nebo že vyletí sami, o dětech, které nemohou v noci spát strachem, že na jejich střechu dopadne raketa. Strach, slzy, krev, smrt. Copak si tyto děti také nezaslouží naší pozornost? Proč nevzkypělo veřejné mínění, proč nebyl nikdo rozhořčen, proč kvůli těmto nevinným lidem nebyly zahájeny žádné humanitární nebo jiné výzvy? A proč jen a pouze tehdy, když syrská vláda intervenuje, a tím vzbuzuje vděčnost syrských občanů, kteří se cítí být chráněni před takovou hrůzou (o které jsme psaly a o níž nám vyprávěli), jsme rozhněváni krutostí války?“ píší sestry.

Trapistiky připouštějí, že když syrská armáda bombarduje, také jsou tam ženy, děti, civilisté, zranění nebo mrtví. „A my se za ně modlíme. A nejen za civilisty: Modlíme se též za džihádisty, protože každý člověk, který se rozhodne pro zlo je ztracený syn, je to tajemství skryté v Božím srdci. A je to Bůh, kterému se musí přenechat soud. Bůh, který nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a byl živ. Ale to neznamená, že se nemusí věci nazývat pravým jménem. A nemůžete zaměňovat ty, kteří útočí s těmi, kteří se brání,“ upozorňují trapistky.