Ludvík Svoboda, politik a voják, který tvrdě okusil bojiště první a druhé světové války, včetně nacistické perzekuce, jež postihla jeho rodinu, kdy byl německými nacisty zavražděn i jeho syn Miroslav. Poválečný ministr národní obrany usilující o propojení, a nejednou tak lavírující mezi prvorepublikovou tradicí a budováním „světlých komunistických zítřků“, které znamenaly nejen pro nejednoho odbojáře, ale nakonec i pro něho samého kriminalizaci a nedůstojné ústrky. V časech postupné liberalizace veřejného prostoru poslanec Národního shromáždění a od konce března 1968 prezident republiky, si nesl ve svém politickém uvažování dva hlavní axiomy: jednak již nedopustit krveprolití, jednak pragmaticky i citově vycházet i stavět na československo-sovětském spojenectví. Svoboda uznával Sovětský svaz jako mocnost, ovšem i garanta státoprávní existence Československa. Tehdy totiž ještě silně rezonovaly reminiscence na německou okupaci a panovaly obavy z případného německého revanšismu, čehož argumentačně a propagandisticky využíval nejen v krizových srpnových dnech právě Sovětský svaz.
Věříte, že ODS a TOP 09 půjdou do sněmovních voleb společně?Anketa
Političtí aktéři jako Alois Indra, Vasil Biľak či Drahomír Kolder se snažili v koordinaci s Moskvou převzít iniciativu a navrhli vytvořit tzv. dělnicko-rolnickou vládu, jež by se ujala vlády za násilně do Moskvy odvlečené politiky včetně Dubčeka, kteří se naopak zpočátku stavěli proti legalizaci vojenské invaze. Dle jedné z alternativ měl v čele nové vlády stanout právě Svoboda, jenž při obeznámení s návrhem zareagoval:
Nejste, soudruzi, malí chlapci, znám vás dobře. Jistě jste přemýšleli s rozvahou. Ale postavme si otázku, jak by jednal v tomto případě národ. Vykopl by vás i mne a došlo by ke krveprolití. A už dnes je 270 raněných a 7 mrtvých. Musíme být proto důslední v požadavku osvobození lidí. Všichni neseme odpovědnost za vývoj situace. Co jste udělali ve sdělovacích prostředcích. Kdekdo napadal Sovětský svaz. Nemohl to přirozeně trpět. Hlasatelce v televizi bych dal přes držku (myšlena patrně temperamentní Kamila Moučková). Jako východisko vyjadřuji ochotu jet s ostatními soudruhy do Moskvy a vysvětlit situaci soudruhu Brežněvovi. Nevím, jak to vysvětlují, ale hlavní je nedopustit, aby došlo k rozkolu našeho přátelství. Závěrem doporučuji usilovat o propuštění našich lidí, kteří se měli až na výjimky vrátit na své politické pozice, resp. prezident například počítal s tím, že v čele KSČ skončí Dubček, na čemž – jak se následně ukázalo – však momentálně neměli z pragmatických důvodů zájem Sověti. Dubček měl nově zklidnit situaci a postupně se v očích československé veřejnosti zdiskreditovat.
Svoboda odlétal do Moskvy s politickou delegací, ve které byl mimo jiné přítomen Gustáv Husák, 23. srpna proti vůli Národního shromáždění, tehdejšího parlamentu, který navíc upozorňoval, že se politici v Moskvě nemají k ničemu zavazovat. Prezidentova cesta a následná jednání vytrhla do určité míry Sovětům trn z paty. Mohl si však Svoboda, vědom své politické odpovědnosti, dovolit v takto vyhrocené situaci nijak nejednat?
Oproti původnímu očekávání nakonec v Moskvě pobyl pět dní, na jejichž konci byl podepsán mezi československou a sovětskou stranou tzv. Moskevský protokol. Nejednalo se přirozeně o rovnoprávnou dohodu. Bylo jasné, která strana má navrch, ačkoliv se oproti původnímu Sověty prosazovanému znění podařilo dojednat některé ústupky, v čemž se však pro nejedny nejen naivní oči mohly skrývat i pozitivní perspektivy dalšího vývoje – naděje. Háček spočíval v nejednoznačnosti užitých pojmů a termínů, o jejichž pozdějším výkladu, jak se brzy ukázalo, rozhodovala silnější, tj. sovětská strana.
AUDIO: PROJEV LUDVÍKA SVOBODY 27. 8. 1968 PO NÁVRATU Z MOSKVY
Moskevský protokol odsouval zavedení sovětské vojenské správy nad Československem, což, je třeba říct, zdaleka nebyla nereálná varianta. Sověti uznali dosavadní československé politické vedení jako legální a všichni politici se z Moskvy mohli vrátit do Československa, přičemž většina z nich nadále pokračovala ve svých politických funkcích a víceméně participovala na utahování šroubů celospolečenských poměrů, tzv. normalizaci. Hodí se přitom zmínit, že již před vstupem vojsk vládla ve vedení KSČ většinová představa, kterou do značné míry zastával i Svoboda, že vývoj zašel příliš daleko a je nezbytný politický zásah. To také bylo i pozvolna realizováno. Proto normalizace prakticky probíhala již před vstupem sovětských vojsk vlastní československou, byť tiší cestou.
Musíme přistupovat ke svým úkolům spíše s perspektivou zítřka, snažil se Ludvík Svoboda rekapitulovat a přiblížit své smýšlení koncem srpna na plenárním zasedání Ústředního výboru KSČ. Myslím, že mám právo klást vám to na srdce především proto, že jsem v těchto dnech musel nést tak těžké břemeno na svých bedrech. Zůstal jsem jediný, kdo mohl a musel rozhodovat mezi zdánlivě možnými východisky z těžké situace v níž se lid naší země nikoliv svou vinou ocitl: buď kapitulovat a přijmout jakékoliv nabízející se řešení, což mi nedovolovaly čest a svědomí ani moje odpovědnost před národem, kterou nezradím, dokud budu živ, anebo rezignovat, což by bylo nejjednodušší; důsledkem toho by však bylo nepředstavitelné krveprolití a masakr v národě. Krve a bolesti jsem však už viděl v životě dost, a proto i tuto volbu jsem nemohl než odmítnout (…) Výsledky moskevských jednání žádná ze stran nepovažuje za nějaké triumfální vítězství. Očekávat něco podobného v náš prospěch by mohl jen beznadějný romantik. Ale stejně tak nejsou ani kapitulací. Otevírají reálné východisko v dané situaci.
Historik Michal Macháček
DALŠÍ PODROBNOSTI V KNIZE MICHALA MACHÁČKA GUSTÁV HUSÁK
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
