V tomto týdnu si Česká republika připomíná dvě výročí, která spolu souvisejí nejen v symbolické, ale i v geopolitické rovině. Památnými dny jsou 12. březen 1999 a 14. březen 1939. Obě výročí mají mnoho společného, proto si je připomeňme společně.
14. března 1939 vstoupila na okleštěné území druhé Česko-Slovenské republiky vojska hitlerovského Německa. Stalo se to půl roku poté, co československá vláda proti vůli převažující části občanů akceptovala mnichovskou dohodu. Začala tím doba největšího teroru českého národa v novodobých dějinách, kterému padlo za oběť více než 360 000 občanů republiky. Z geopolitického hlediska se protektorát začlenil do vojenského bloku evropských zemí, které se seskupovaly pod vedením Německa s cílem napadení Sovětského svazu a expanze na východoevropská a západoasijská teritoria. Ohromný komplex českých závodů těžkého strojírenství (Škoda, ČKD apod.), kterým Německo zvýšilo kapacitu zbrojní výroby o více než třetinu, začal pracovat ve prospěch třetí říše. Mašinerie goebbelsovské propagandy, šířená mimo jiné i z pražských barrandovských ateliérů, připravovala obyvatelstvo nejen na genocidu Židů, ale i na válku se Sovětským svazem. Praha byla oblepena plakáty „Zachvátí-li tě, zahyneš“, obyvatelé židovského vyznání se, prozatím, procházeli po ulicích označení žlutou hvězdou. Později budou odvezeni do koncentračních táborů a zavražděni. Zatímco obyčejní lidé zatínali pěsti, pomáhali pronásledovaným Židům a organizovali se v protinacistickém odboji, česká herečka Lída Baarová se oddávala milostnému vztahu s Josefem Goebbelsem a představitelé české smetánky trávili svůj čas na večírcích s představiteli protektorátní správy Říše, kteří tou dobou připravovali plán likvidace českého národa. Z těchto plánů sešlo, protože v roce 1941 napadený Sovětský svaz se ubránil a Německo porazil. Díky Sovětskému svazu byla anulována mnichovská dohoda, Československo se obnovilo (s výjimkou Zakarpatské Rusi) na stejném území jako před mnichovskou dohodou a na 44 let se ocitlo v sovětské sféře vlivu. V roce 1989 došlo ke změně režimu a politické orientace. Sovětský svaz na tyto změny reagoval tak, že z teritoria Československa dobrovolně odešel. Dne 12. března 1999, tedy deset let poté, co z Československa odešla sovětská vojska, a v roce šedesátého výročí počátku nacistické okupace Česká republika vstoupila do Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO), čímž se vrátila do vojenského společenství západních států proti Rusku, podobně jako v roce 1939.
Počátky NATO
Ideové počátky NATO lze zařadit do počátku roku 1945, kdy proběhly rozhovory představitelů rozvědky USA v čele s pozdějším ředitelem CIA Allenem Dullesem s představiteli nacistického Německa. Předmětem rokování bylo uzavření separátního míru Velké Británie a USA s Německem a možné zapojení wehrmachtu do vojenské operace proti Sovětskému svazu. Tyto rozhovory probíhaly za zády tehdejšího prezidenta USA Franklina D. Roosevelta a po jejich odhalení sovětskou rozvědkou byly na jeho rozkaz okamžitě zastaveny. Po smrti Roosevelta (12. dubna 1945) se však politická situace v USA začala rychle měnit. Administrativa nového prezidenta USA Harryho Trumana měla k nacistickému Německu diametrálně odlišný postoj než Roosevelt, což symbolizuje angažmá Heinricha Muellera (velitele GESTAPO) v administraci prezidenta Harryho Trumana. Mueller působil jako Trumanův poradce proti Sovětskému svazu i proti vnitřní opozici, která byla v USA pronásledována na základě výnosu Trumana č. 9835 ze dne 21. března 1947 (etapa pronásledování politických oponentů Trumana je známa jako mccarthismus, podle předsedy Výboru pro neamerickou činnost, senátora Josepha McCarthyho). Podle osobních vzpomínek Muellera [https://www.amazon.com/Muller-Journals-1948-1950-Washington-Years/dp/0912138793/ref=sr_1_7?s=books&ie=UTF8&qid=1376863725&sr=1-7&keywords=Gregory+Douglas] jej s Trumanem pojilo dokonce osobní přátelství, Truman se stal kmotrem Muellerova syna.
Ve Velké Británii byl na základě rozkazu W. Churchilla již v květnu 1945 vypracován plán na napadení SSSR, známý jako Operace „Nemyslitelné“ (Unthinkable). K napadení Sovětského svazu v roce 1945 nedošlo, protože sovětské vojenské síly v Evropě značně převyšovaly anglické a americké. Druhým důvodem byla minimální veřejná podpora pro novou válku. 6. a 9. srpna 1945 Spojené státy bombardovaly jadernými zbraněmi japonská města Hirošima a Nagasaki, nicméně k úspěšné válce se Sovětským svazem chyběla USA technologie nosičů jaderných hlavic, které by je byly schopny dopravit na dostatečnou vzdálenost. 5 března 1946 vystoupil W. Churchill na universitě ve Fulltonu s protisovětským projevem, ve kterém mimo jiné symbolicky použil termín „železná opona“, který do té doby ve vztahu k Sovětskému svazu používal nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels. Protisovětská propaganda nabírala na síle a zdálo se, že k napadení Sovětského svazu dojde každým dnem. V této atmosféře byly 4. dubna 1949 podepsány ustavující dokumenty NATO jakožto protisovětské koalice západních států. Založení NATO mělo v kontextu doby podobný význam, jako založení osy Berlín–Řím–Tokio ze dne 27. září 1940 (devět měsíců do napadení SSSR). K napadení SSSR nově formovanou koalicí v roce 1949 nedošlo pouze díky tomu, že se SSSR podařilo 29. srpna 1949 úspěšně demonstrovat vlastní jadernou bombu a ustanovit tak jadernou paritu. Stalo se tak i díky nezměrnému hrdinství a obětavosti amerických vědců, z nichž nejznámějšími byli Julius a Ethel Rosenbergovi, kteří za svůj čin zaplatili životem (popraveni v USA 19. června 1953).
NATO po roce 1992
V roce 1992, kdy zanikl Sovětský svaz, čelilo NATO otázce smyslu budoucí existence. Na rozdíl od konce druhé světové války, kdy po porážce států Osy došlo k rozsáhlé demobilizaci a faktickému rozpuštění vojenské aliance spojenců během několika měsíců, se rozpuštění NATO neplánovalo. Na rozdíl od deklarovaných cílů NATO, kterými byla obrana světa proti komunistickému nebezpečí, skutečným smyslem existence Aliance bylo od počátku prosazování strategických zájmů USA: zachování pozice amerického dolaru, ochrana a prosazování amerických investic a odbyt vojenského materiálu a technologií druhé kategorie (první kategorie nebývá na prodej). Po rozpadu SSSR část bývalých sovětských republik (např. Ázerbájdžán nebo Gruzie), u kterých existovaly třecí plochy s Ruskem, navázala s NATO napřímo spojenecké vztahy. Samotné Rusko se nacházelo v pozici blízké americké kolonii. Hospodářství státu zkolabovalo, do země přispěchali američtí poradci v čele s Geofrey Sachsem a začali „pomáhat“ s privatizací ruské ekonomiky a zejména nevyčíslitelného surovinového bohatství, nejlépe do rukou amerických investorů s podílem nově vznikající ruské oligarchie. V mezinárodním kontextu NATO využilo oslabení Ruska k mohutné vlně teritoriální expanze, která ve střední a východní Evropě proběhla mírně, v Jugoslávii byla prosazena násilně. Došlo k vojenskému napadení Srbska, jehož cílem bylo oddělení Kosova a vybudování základny a zabezpečení trvalé vojenské přítomnosti NATO a USA na Balkánském poloostrově.
V kontextu této expanze se odehrávalo i připojení České republiky. Intenzivnější diskuse o vstupu do NATO se u nás začaly vést zhruba v roce 1996. Velká část veřejnosti podporovala, aby bylo o této otázce rozhodnuto v referendu. Politická reprezentace však rozhodla o podpisu a ratifikaci přístupových smluv bez plebiscitu. V historickém kontextu se jedná o déjà vu událostí roku 1938 (akceptace mnichovské dohody). Bezprostředně po připojení ČR k NATO započaly konzultace o umístění komponentů raketového systému na území České republiky, které dostalo konkrétní obrys v letech 2006–2007 mohutnými, vládou financovanými kampaněmi podporujícími umístění radaru a trvalé americké vojenské přítomnosti na našem území. Vláda Mirka Topolánka (ODS) byla natolik loajální, že to historicky snese srovnání snad pouze se zvacím dopisem pro Rudou armádu, který v srpnu 1968 předali konzervativní komunisté Indra, Kolder, Švestka, Kapek a Biľak Leonidu Brežněvovi. Kampaň vlády Mirka Topolánka se snažila, seč mohla, a přesvědčovala veřejnost, která byla obecně proti základnám, dokonce i pomocí takových očividných nesmyslů, jako že zařízení jsou určena na obranu proti raketám z Íránu a Severní Koreje. Česká vláda byla nakonec připravena smlouvu o rozmístění vojenského kontingentu USA na našem území podepsat i bez souhlasu Parlamentu.
Tou dobou se USA a Rusko nacházely na rozcestí budoucích vztahů. V Rusku sedmým rokem úřadoval Vladimir Putin, země byla stabilizována, vyřešen byl konflikt v Čečensku. Rusko vnímalo americké raketové systémy rozmístěné ve střední a východní Evropě možná ne přímo jako hrozbu, ale jako odstoupení od džentlmenských dohod uzavřených v 90. roce, kdy SSSR stáhl svá vojska z Evropy a bylo mu slíbeno, že NATO nebude na územích dříve patřících k Varšavské smlouvě rozmísťovat vojenské systémy namířené proti Rusku.
USA se poprvé setkaly se zcela nečekaně asertivním postojem Ruska, který se projevil v krátkém vojenském konfliktu s Gruzií v roce 2008. Mezi Gruzií a Ruskem existovala v roce 2008 třecí plocha v podobě nevyřešených územních konfliktů na území Severní Osetie a Abcházie. Od rozpadu SSSR byly tyto oblasti sice formálně částí Gruzie, ta je však v důsledku odporu místního obyvatelstva, jež se historicky hlásilo k Rusku, nebyla schopna plně mocensky ovládnout. Genocidě a propuknutí plnohodnotného konfliktu bránily ruské mírové sbory. V srpnu 2008 (v době konání letních olympijských her v Pekingu) se gruzínský prezident Michail Saakašvili pokusil překvapivým útokem dostat tyto oblasti pod kontrolu a Rusy z oblasti vyhnat, přičemž věřil, že si tím vyslouží ostruhy u Západu, že Gruzii v konfliktu podpoří USA a země bude poté přijata do NATO. Vše nakonec dopadlo porážkou Gruzie a osamostatněním sporných teritorií. Proamerický gruzínský prezident Saakašvili v přímém přenosu sežvýkal kravatu. Rusko ukázalo, že je připraveno hájit své strategické zájmy.
V březnu 2009 se sešla ministryně zahraničí Clintonová s ruským protějškem S. Lavrovem a dohodli se na zlepšení vzájemných vztahů. Zvláštní událostí tohoto setkání se stal dárek Clintonové Lavrovovi – krabička s tlačítkem, na kterém bylo rusky napsáno „Peregruzka“, což znamená přetížení, namísto zamýšleného „perezagruzka“, což znamená restart. Nová vláda USA prezidenta Obamy se nicméně s Ruskem mimo jiné dohodla, že základna v českých Brdech nebude. Šokovaného a z postele vytaženého českého premiéra Fishera o tom USA informovaly nočním telefonátem 17. září 2009.
Posledním konfliktem, ve kterém se v roce 2011 Rusko postavilo loajálně k politice Západu, byla libyjská válka. Rusko se rozhodlo nepodpořit svého letitého spojence Muammara Kaddáfího a nechalo Západu volné ruce v jeho svržení, jež bylo později završeno jeho odpornou vraždou a destabilizací Libye. Jedním z důsledků této války byla pozdější migrační vlna uprchlíků z Afriky do Evropy. Tu samou chybu jako v Libyi již Rusko neučinilo ve vztahu ke svému druhému spojenci ve Středomoří, Sýrii a jejímu prezidentovi Bašáru Asadovi, kterému pomohlo v období 2014–2018 vyhrát občanskou válku a upevnilo zde své pozice.
Opravdové zhoršení vztahů mezi západní aliancí a Ruskem přinesly události roku 2014 na Ukrajině. Připomeňme si, že právě probíhaly zimní olympijské hry v Soči, když na kyjevském Majdanu došlo ke krveprolití. V jeho důsledku byl Spojenými státy podporovanými revolucionáři v čele se současným prezidentem Ukrajiny Petrem Porošenkem svržen prezident Ukrajiny Janukovyč. Od Ukrajiny se odtrhly Doněcká a Luganská oblast, kde dodnes probíhá občanská válka, a Krym, který se stal součástí Ruské federace. Od té doby jsou vztahy mezi USA spolu s jejich vazalskými státy a Ruskem na bodu mrazu a postupně se zhoršují.
1. března 2018 oznámil ruský prezident Putin, že Ruská federace disponuje novým typem hyperzvukových zbraní. Ačkoliv západní propaganda nejprve označovala tyto zprávy za výmysly, expertům bylo od samotného počátku jasné, že Rusko těmito zbraněmi doopravdy disponuje. Pro USA a jejich alianční partnery to byla špatná zpráva. Vzhledem k proporci výdajů na zbrojení, které jsou u států NATO zhruba desetinásobně větší než výdaje ruské, bylo jasné, že pokud vše půjde svojí cestou, NATO se dříve či později dostane do pozice, kdy bude moci zahájit válku proti Rusku, která by mohla mít naději na úspěch. Spolu s novými zbraněmi se tato naděje, alespoň na nějakou dobu, rozplynula. Podobně jako v roce 1949, kdy si Rusko úspěšně osvojilo technologii výroby jaderných zbraní.
Členství České republiky v NATO
Již krátká exkurze do historie nám dovoluje dospět k závěru, že NATO je vojenskou aliancí zaměřenou proti Rusku a dodnes se řídí památnou větou svého prvního generálního tajemníka, barona Ismaye Hastingse: „Cílem NATO je držet Rusy stranou, Němce dole a Američany navrchu.“ Politika NATO je primárně útočná, NATO však naštěstí není, prozatím, připraveno na opravdovou válku s Ruskem.
Členství České republiky v protirusky zaměřené vojenské alianci nemá nic společného s obranyschopností ani se zájmy naší země. Pro USA je naše členství přínosné: utrácíme peníze za zbraně, které pořizujeme od výrobců spojených s americkým vojensko-průmyslovým komplexem, a naše republika představuje území, které bez problémů poskytne průchod, logistickou podporu a podpůrnou pracovní sílu americkým vojskům při případném útoku na Rusko (podobně jako za druhé světové války).
Jediným pozitivem, které z členství v NATO vyplývá pro Čechy, je, že mezi mocnostmi nestojí otázka, do jakého bloku náležíme, a proto bezprostředně nehrozí přetahovaná o naše území (jako na Ukrajině).
Problematické je naše členství z morálního hlediska, neboť se podílíme na vojenském napadání zemí, se kterými nemáme konflikt.
Česká veřejnost je často manipulována tvrzením, že bez NATO si Česká republika nemůže zajistit obranyschopnost. Tak ovšem otázka nestojí. Česká republika je v pozici protektorátu, tedy pod „ochranou“ USA. Problémem je, co budeme dělat, až se naše cesty s USA začnou rozcházet a uvidíme, že za tuto „ochranu“ začínáme platit příliš vysokou cenu.
Marek Kyncl
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: azz
