Timothy Garton Ash začal svůj esej příhodou: „Píše se červenec 2019 a já sedím s Ivanem Havlem v útulných prostorách pražského restaurantu Monarchie zařízeného ve stylu starého Rakouska. Přichází k nám plavovlasá Monika Pajerová s nápadnými brýlemi, která během sametové revoluce patřila do skupiny studentských vůdců. I po třiceti letech od revoluce kypí energií, z kabelky okamžitě vytahuje smartphone a fotí čárový kód na mé minerálce. Telefon zavibruje, na displeji se objeví zeleně nakreslená karikatura agrárního oligarchy, bývalého informátora StB a nynějšího předsedy české vlády Andreje Babiše, a pod jeho zakaboněnou tváří se skví nápis ‚Bez Andreje‘ na znamení toho, že moje minerálka není výrobkem žádné jeho firmy. V pořádku, řekne mi Monika, můžeš se napít!“
Právě tato ilustrační příhoda zaujala hradního mluvčího Jiřího Ovčáčka. „Nenávist má mnoho podob. Světlonošská se halí do morálních kategorií. S takovou nebezpečnou hedvábnou nenávistí seznamuje Respekt. Ukazuje také, že z revolucionářů se často stávají vlastní karikatury,“ míní.
„Jsou to vzrušující události. Odkud se ale vzal pocit, že je stále – nebo znovu – zapotřebí hromadných protestů?“ ptá se Ash.
Dvacáté výročí se dle něj neslo ve znamení začlenění střední Evropy do NATO a EU, zatímco to třicáté prý evokuje otázku: Kde se stala chyba?
Historik říká, že dnes je často vyvoláván dojem, že po roce 1989 následovalo období čirého liberálního optimismu. „To je omyl. Během úvodního období jsme byli plni pochyb a obav,“ říká a dodává, že již ve své knize z roku 1990 předpokládal s poměrně značným stupněm analytické pravděpodobnosti, že se ze střední Evropy stane závislá mezizóna slabých států, národních předsudků, nerovnosti, chudoby a strázně. Ash připomenul i slova Václava Havla: „Vítají nás jako hrdiny, ale až si uvědomí, v jakém jsme průseru a jak málo s tím můžeme dělat, poženou nás z Hradu poklusem.“ Dle Ashe ani západní svět nebyl myšlence vítání chudých příbuzných dvakrát nakloněn.
Timothy Garton Ash pak dodává, že dnešní obtíže pramení z minulých triumfů a popisuje, jaký efekt měl pád železné opony. „V rozmezí let 1989–2017 emigrovalo asi 27 % lotyšských obyvatel a skoro 21 % obyvatel bulharských. Za pouhých deset let od vstupu země do EU v roce 2007 odešly z Rumunska více než tři miliony lidí.“ Východoněmecká populace prý klesla na úroveň roku 1905.
„Skutečným problémem regionu byla emigrace, problémem domnělým však imigrace,“ říká Ash a vyjmenovává protiimigrační snahy států střední Evropy i protiimigrační hesla z Maďarska a Polska. „To vše jenom proto, že Evropská unie, která středoevropským zemím tolik dala, přišla s požadavkem, aby tytéž státy přijaly pár tisíc lidí z náporu přistěhovalců, který do krajnosti napínal organizační schopnosti Itálie a zoufale zbídačeného Řecka. Prostě ne. Neptejte se, co můžete udělat pro Evropu, ptejte se pouze, co může Evropa udělat pro vás.“
Timothy Garton Ash se také zabýval privatizací. A to otázkou: „Jak chcete budovat kapitalismus v zemi, která nemá k dispozici skoro žádný kapitál?“ Odpovědí bylo kromě restitucí zapojení kapitalistů z ciziny. „Po třiceti letech lze výsledek zrekapitulovat jediným německým slovem: Mitteleuropa – tedy region hluboce provázaný s Německem a závislý na něm,“ říká Ash. „Náročná pracovní kultura firem s novými zahraničními majiteli však pro bývalé zaměstnance státních podniků znamenala šok a oni mnohdy měli dojem, že se centrum individuální nesvobody jen přesunulo ze státního aparátu na pracoviště,“ dodává Ash s tím, že vznikl hlodavý pocit, že namísto vytoužené národní a individuální nezávislosti se rodí nová závislost.
Historik také k privatizaci dodává, že při ní chyběl silný právní rámec a zmínil „thatcherovce Václava Klause“, který, jak píše, vzýval heslo, že rychlost je důležitější než přesnost. Což dle Ashe vedlo k privatizaci prosycené korupcí a ziskem ohromného majetku lidmi s významným postavením nebo dobrými konexemi.
„Jeden známý s vlivnými konexemi mi v roce 2019 vylíčil výlet, který s jedním takovým oligarchou podnikl autem. Povšiml si, že dva jeho telefony byly normální smartphony, třetí měl speciální zabezpečení; a oligarcha svému hostu vysvětlil, že přístroj obsahuje čísla zhruba stovky nejbohatších a nejvlivnějších lidí v zemi. Využívá se ho k uzavírání obchodů, například k rozhodování, kdo předloží vítěznou nabídku ve státním tendru nebo získá lukrativní financování z EU. Třetí telefon tedy byl nástrojem koordinace oligarchického kartelu. A co ten čtvrtý? zeptal se známý. No, to ani nechtěj vědět...“ tlumočil příhodu historik. A dodal, že Andrej Babiš je právě takový oligarcha. „Potřísněná minulost je pro lidi, kteří na postkomunistické transformaci vydělali, zcela typická a živí pocit křivdy mezi těmi, jimž se naopak nedařilo,“ míní autor eseje.
Je tedy podle historika čas na novou revoluci? Prý nikoliv, ale je potřeba reforma. „S mírným přeháněním by se dalo říct, že nastal čas na druhé osvobození střední Evropy,“ říká Ash. Dobrá zpráva prý je, že existují ti, kdo se o toto zasazují. A zmiňuje „postdevětaosmdesátníky“ neboli evropské mileniály.
Fotogalerie: - Vzpomínka 1989 v Rakovníku
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: kas
