Všechno začalo informacemi konfidenta, který přiznal, že počátkem října 1975 hovořil s hercem Jiřím Zahajským, tehdejším druhem Kamily Moučkové. Zahajský zjevně nevědomky tomuto policejnímu donašeči sdělil okolnosti, které tehdy hýbaly Činoherním klubem. Šlo o anonymní dopis, jejž obdržel Pavel Landovský a který se týkal herce Miroslava Zounara. V dopise měly být konkrétní finanční sumy, které Zounar obdržel za ztvárnění Klementa Gottwalda ve výše uvedeném snímku režiséra Kachlíka.
Dle Zahajského tehdy nikdo netušil, kdo mohl dopis sepsat. Pavel Landovský anonym přečetl a následně odevzdal v kanceláři Činoherního klubu. Předání měl doprovodit humornou poznámkou, že jde o omyl, že dopis patří spíš Zounarovi. „Výše uvedené informace, které Landovskému přišly poštou," konstatuje spis, „se později objevily na vývěsní skříňce v klubu. Zda se takto stalo z vlastní vůle Landovského či kancelářských sil, není známé," uvedl do záznamu příslušník.
A začal až neuvěřitelný kolotoč událostí a výslechů.
Jiří Zahajský ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný (1984)
Policie totiž zaznamenala, že uvedené informace poslouží u takzvaných prováděných akcí. Jimi byly míněny výpovědi zaměstnanců Činoherního klubu, později herců Landovského a Zahajského se Zounarem. Velmi zajímavá je poznámka vypracovaná poručíkem Vaníčkem, jenž měl spis na starost. Příslušník StB totiž uvedl, že „poznatek o dopise, jehož obsah následně vysílala Svobodná Evropa a vyšel v časopise Svědectví, je pravdivý."
Jako první byl zahájen výslech Pavla Landovského. Konal se 28. listopadu 1975 a měl jediný cíl; zjistit a nejlépe i zajistit autora tohoto zdánlivě pomlouvačného dopisu. Landovský pojal svou výpověď vcelku racionálně, ačkoli si v jedné odpovědi evidentně protiřečil, čehož si ovšem policejní orgán nevšiml.
Landovský zprvu vysvětlil, že „někdy v září letošního roku v ranní poště asi v 9:30 našel bílou obálku se jménem a adresou, ofrankovanou, dopis byl zalepen." V Činoherním klubu prý bylo zvykem vyzvedávat poštu v kanceláři divadla u soudružky Matějicové. Dopis prý Landovský otevřel, zběžně přečetl, a když zjistil, že není určen jemu, dopis v kanceláři předal s tím, aby ho dali Zounarovi. Poté prý Landovský odešel do šatny, a když šel chodbou, slyšel, že dopis někdo hlasitě čte. Okamžitě prý zasáhl, dopis si vzal a s tím, že je adresován jemu. To bylo někdy kolem desáté dopolední.
Psaní si prý herec nechal u sebe a při první příležitosti se o něm zmínil také kolegovi Zounarovi. „Řekl jsem mu, že jestliže je to pravda, pak je to ostuda a jestliže to pravda není, to ví on sám. On mi řekl, že toto není pravda, a že to může dosvědčit režisér Kachlík, který Landovskému zavolá," vypověděl herec s dovětkem, že se režisér dosud neozval. Následně jej prý Zounar o dopis požádal, což Landovský odmítl s odůvodněním, že přišel jemu a že nevidí důvod, proč by ho měl předávat. Landovský závěrem výslechu konstatoval, že inkriminovaný dopis předal šéfdramaturgovi divadel Vojtovi a neudělal z něho žádnou kopii.
Ani tím policejní šetření anonymního Zounarova udání nekončilo.
Landovský měl na policii objasnit například to, jak se dopis objevil na informativní skřínce Činoherního klubu. Při pohovoru uvedl, že vůbec neví o tom, že dopis byl na informativní skřínce Činoherního klubu a popřel, že by ho tam on sám dal.
V průběhu pohovoru vystupoval podle spisu Landovský velmi sebevědomě a vyjadřoval značný podiv nad tím, že byl předvolán kvůli této záležitosti. Řekl, že v kulturní oblasti se vyskytují mnohem závažnější věci, než je tato a nikdo si jich nevšímá.
Ze snímku Dvacátý devátý (1974)
„Arogantním způsobem Landovský hovořil prakticky po celý pohovor a ostentativně dával najevo, že mu nezáleží na jeho herecké kariéře a vyjádřil se, že může jít třeba k lopatě. Bylo mu řečeno, že byl předvolán z důvodu objasnění záležitosti ohledně anonymního dopisu a aby hovořil k této věci,“ stojí ve spisu.
Přestože u Landovského byla zřejmá nechuť odpovídat na otázky, bylo s ním jednáno podle zprávy policistů naprosto slušně a nebyl na něj činěn žádný nátlak a ani mu nebyly činěny žádné výhrůžky.
„K dokreslení osoby Landovského je třeba dodat, že se jedná o člověka, který má sklony k nadměrnému požívání alkoholu, přičemž u něho dochází k agresivitě a tím se často dostává do konfliktu se zákonem,“ je také zapsáno ve výslechu.
Například v roce 1973 při zájezdu Činoherního klubu do Ostravy v podnapilém stavu napadl příslušníka VB a celá věc se nedostala před soud jen z důvodu velmi tolerantního přístupu orgánů VB Ostrava, kteří tento případ dali pouze na vědomí ředitelství státního divadelního studia.
V lednu 1974 byl Landovský zadržen příslušníky VB Praha 2 v Junior hotelu, kde v podnapilém stavu ztropil výtržnost a napadl vedoucího kádrového odboru CKM Benadika, který ho vyzval, aby po uzavření opustil hotel. Landovský při této příležitosti na Benadika křičel, že nemá kam jít, že je bez práce i bez domova a že toho jsou vinni komunisté a toto zřízení. To ale nebylo vše. V srpnu 1975 se dostal Pavel Landovský opět do konfliktu se zákonem, když v klubu divadla Na Vinohradech zranil ve rvačce v podnapilém stavu člověka.
Konkrétní „pachatele“ dopisu k hereckému výkonu Miroslava Zounara se podle spisů nepodařilo nikdy dohledat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tomáš A. Nový
