Abyste v tom neměli guláš: Co vlastně řekl Vladimir Putin o Leninovi

Anketa

Vadí vám slova Miloše Zemana o Sobotkovi a kalašnikovu?

94%

hlasovalo: 33371 lidí

Ruský prezident Vladimir Putin hodnotí ruské a sovětské dějiny jako politik, nikoliv jako historik. To znamená zcela jiný přístup, který nemusí a často ani není objektivní, ale směřuje ke splnění určitých politických cílů. Symbolická politika je významnou součástí politické komunikace. Platí to samozřejmě i pro současné Rusko a jeho prezidenta. Je také pravda, že Putin jako prezident pomáhá udávat tón ruské debatě o minulosti, ale rozhodně není jediným hlasem, který v ní zaznívá.

Lenin a atomová bomba

V den výročí Leninovy smrti 21. ledna Putin (jakoby náhodně) reagoval na slova jednoho z řečníků při veřejném zasedání Výboru pro vědu a vzdělání. Na rozdíl od Michaila Kovalčuka, který viděl v Leninovi inspiraci, Putin nazval Leninovy myšlenky „atomovou bombou“ uloženou pod stavbu Ruska, která později vybuchla. To byla nepochybně silná slova a jasné vymezení se vůči zakladateli Sovětského svazu a vůdci říjnové revoluce. Na její adresu Putin velmi konzistentně se svými staršími názory řekl lakonicky: „Světovou revoluci jsme nepotřebovali.“ V roce 2000 se ostatně stal prezidentem země s programem, ve kterém pravil, že Rusko „…vyčerpalo svůj limit politických a sociálních zvratů, kataklyzmat a radikální konverze“.

V Rusku jeho nejnovější slova vyvolala docela výraznou reakci a místní politologové spekulovali nad tím, zda Putin využil příležitosti k oslabení pozice ruských komunistů před volbami. (Ti se k Leninovi stále hlásí. Zjuganov ve své reakci označil Lenina za nejlepšího sovětského lídra.) Anebo se snažil dát novou dynamiku domácí veřejné debatě, aby přestala s nervozitou sledovat čísla rostoucího kurzu dolaru a eura a padajících cen ropy. Skutečností je, že Vladimir Putin o dějinách mluví poměrně často a že patří k těm politikům, kteří mají poměrně slušný historický přehled.

Putinovy nejednoznačnosti

Fakt, že Putin prvního sovětského vůdce a tvůrce bolševické revoluce ostře kritizoval, nebyl nijak nový či skandální. Ruský prezident v žádném případě nevystupoval ani v minulosti vůči sovětskému systému a jeho tvůrcům nekriticky či s veřejným obdivem. Na druhou stranu je pro Putina charakteristický nejednoznačný postoj – tedy postoj, který nepracuje jenom s černou a bílou barvou. To je matoucí hlavně pro zahraniční pozorovatele a ruské liberály, kteří od ruského prezidenta očekávají jednoznačná vyjádření a kritizují, že se Rusko pod jeho vedením nevyrovnalo vhodnou formou se svojí vlastní historií.

Jednou ze základních nejednoznačností, které se znovu objevily v případě Putinovy odpovědi na fóru Všeruské lidové fronty ve Stavropolu, je přístup ke stalinismu a ke stalinskému období. Na jednu stranu Putin opakovaně hodnotil velmi negativně stalinské represe. Například v roce 2009 řekl (https://lenta.ru/articles/2016/01/24/putin_lenin/), že „k represím docházelo – to je fakt. A trpěly při nich miliony našich spoluobčanů. A takový způsob vládnutí, dosahování cílů je nepřípustný. To je nemožné. A bezpochyby jsme se v této době setkali nejen s kultem osobnosti, ale s masovými zločiny vůči vlastnímu národu – to je také fakt. A na to nesmíme zapomínat“. Naproti tomu Putin pravidelně vyzdvihuje vítězství ve druhé světové válce, a to právě v souvislosti se stalinskými represemi a projektem modernizace.

Represe a vítězství

Vítězství ve válce je totiž z ruského hlediska chápáno jako doslova existenciální otázka národního přežití. Proto v pondělí Putin také hájil některé prvky sovětského modelu mobilizačního hospodářství a řekl dále: „Myslím, že kdyby neexistovala koncentrace celostátních zdrojů, Sovětský svaz by se nemohl připravit na válku s nacistickým Německem. A byla by tu velká pravděpodobnost porážky s katastrofálními důsledky pro naši státnost, pro ruský národ a další národy Sovětského svazu.“

Jinak řečeno, Putinův výklad odpovídá pohledu na stalinismus prismatem vítězství ve druhé světové válce, za kterou následoval bezprecedentní nárůst velmocenského potenciálu SSSR v globálním měřítku. Tendence chápat vlastní dějiny pomocí paradigmatu velmoci a silného státu je samozřejmě ve střední Evropě těžko pochopitelná, ale v ruském kontextu je realitou, ba tradicí.

Podobně překvapivé se může jevit Putinovo otevřené přiznání k členství v KSSS a práci pro KGB, které v pondělí opět veřejně učinil. Řekl, že byl řadovým členem a nebyl ani „ideovým komunistou“, nicméně nikdy nevyhodil a nespálil svoji stranickou knížku na rozdíl od jiných funkcionářů. To jsou slova, která jsou v antikomunistické střední Evropě pro jakéhokoliv současného politika v podstatě tabu. Putin dokonce vyjádřil sympatie k socialistickým a komunistickým ideám – pravda především proto, že mu připomínaly Bibli (což je opět typický konzervativní přístup).

Kontinuita s čím a jaká?

Další nejednoznačnost, která se objevuje velmi často v prezidentově hodnocení minulosti, spočívá v tom, že Putin sám nemá řečnicky jasno v otázce pokračování mezi dnešním Ruskem a Sovětským svazem. V tomto směru je Putin opět určitým zosobněním současné ruské společnosti a její schizofrenie ve vztahu k nedávné minulosti a jejímu hodnocení. Srovnání se zeměmi střední Evropy (nemluvě o očekávání, že se bude Rusko s minulostí vyrovnávat stejně) je v tomto případě prostě zavádějící. Rusko nesdílelo s těmito zeměmi stejný způsob východu z minulého režimu (rok 1991 je označován za „revoluci druhých tajemníků“), ani samotnou sovětskou zkušenost, která například v době stalinských represí velmi často zcela smazala hranice mezi obětí a vrahem, nevinným a viníkem.

V praxi to znamená například, že Putin mluví o Sovětském svazu jako o „naší zemi“ a přihlašuje se k podle něj pozitivním výsledkům sovětského vládnutí. Už v roce 1999 před zvolením prezidentem napsal na adresu sovětského systému: „Bylo by chybou nevidět, a tím spíše popírat nepochybné úspěchy té doby. Bylo by ale ještě větší chybou neuvědomit si tu obrovskou cenu, kterou zaplatila společnost, lid v průběhu tohoto společenského experimentu.“ Putin si byl vždy vědom tragického rozměru sovětské modernizace a byl také kritický k sovětskému ekonomickému modelu. Velké vítězství ve druhé světové válce je nicméně stále svatosvatým středobodem, který tradičně militarizovaná ruská společnost vnímá s hrdostí a velkými emocemi. Putin například minulý rok v rámci oslav 70 let od konce války vyšel (http://www.vesti.ru/doc.html?id=2566716) do průvodu Nesmrtelného pluku s fotografií svého otce, který byl těžce raněn při obléhání Leningradu, a přihlásil se tak osobně (podobně jako v případě členství v KSSS) k této části sovětských dějin.

Na druhou stranu se Vladimir Putin velmi často stavěl rezervovaně k odpovědnosti SSSR ve vztahu k bývalým vazalům ve východní a střední Evropě, se kterými vedlo Rusko v posledních letech tzv. války o paměť, kde se střetávaly ze své podstaty nesmiřitelné výklady společných dějin. Putin opakovaně trval na tom, že Rusko není SSSR a přihlásil se maximálně k „morální odpovědnosti“. Nikdy nenabídl druhou stranou očekávanou omluvu a prosbu o odpuštění. Například v Praze v roce 2006 řekl (http://zpravy.idnes.cz/putin-v-praze-priznal-ruskou-odpovednost-za-srpen-1968-pd3-/domaci.aspx?c=A060301_185802_zahranicni_miz), že současné Rusko nenese za okupaci Československa v roce 1968 žádnou právní odpovědnost, ale morální ano. V tomto ohledu tehdy trošku posunul Jelcinovu linii: „Nové demokratické Rusko nenese za tuto akci žádnou odpovědnost,“ řekl ruský prezident Boris Jelcin na stejné téma, i když invazi odsoudil jako agresi sovětského vedení.

Tato nejasná (výběrová) kontinuita se sovětským státem je patrná ve slovech, která zazněla ve Stavropolu. Není na první pohled zcela srozumitelné, jestli Putin rozpadu SSSR lituje, nebo jestli jen hodnotil způsob, jak Lenin vystavěl architekturu sovětského státu. Putinovi kritici si jsou obvykle jisti tím, že pokud kremelský šéf mluví o SSSR, mluví o něm s pro ně jasnou touhou po jeho obnovení v původních hranicích. Nicméně první zdání a předsudky mohou ošidně klamat. Nelze vylučovat, že ruský prezident vidí v rozpadu SSSR „jen“ poučení pro dnešek, a ne nějaký návod na opakování minulosti. Putin si v podobných významových nejednoznačnostech snad i libuje. V roce 2010 se nechal (http://www.aif.ru/politics/world/251189) slyšet: „Kdo nelituje rozpadu Sovětského svazu, nemá srdce. Ten, kdo chce jeho obnovení v předchozí formě, nemá hlavu.“

Putin, Lenin a ti druzí

Putin jako politik historii politicky využívá a ve svých veřejných projevech a vyjádřeních samozřejmě podle potřeby ohýbá. Obecně se staví centristicky k polarizujícím tématům, protože si uvědomuje jejich společenskou palčivost a hledá stabilizační tematiku. Na otázku pohřbení Lenina ve Stavropolu reagoval podle toho. Řekl, že se k tomu „…musí přistupovat velmi opatrně, abychom nepřijímali nějaké kroky, které by rozdělily naši společnost. Naopak je nutné ji sjednocovat“. To je první motiv, který vysvětluje Putinova slova, ale i znervózňující nejednoznačnosti jeho výkladu nejnovějších dějin. Proto také ty metafory min a atomových bomb a vzpomínky na rozpad a revoluce jako katarzní (a opakující se) moment ruských dějin.

Západní pozorovatelé s očima hledícíma na strašáka neliberálního Ruska často nechtějí vidět poměrně důležitý detail, který Putinovi jako ruskému lídrovi nevyhnutelně diktuje politickou agendu. Tím je mnohonárodní, nábožensky a kulturně různorodá podstata současného Ruska jako historického pokračovatele Sovětského svazu a ruské říše. Ve zlém i v dobrém Putin navazuje na úkoly svých předchůdců Lenina, Stalina, ale také třeba Mikuláše II. či Petra I. Velikého. Ti všichni ve své době hledali různě dobré a špatné odpovědi na to, jak udržet a vládnout mnohonárodní společnosti na mohutném území s centrem, které bylo chápáno díky geografii a zkušenostem jako velmi zranitelné.

Ruskou odpovědí byl v různých variantách a dobách znovu a znovu ideál silného státu, nikoliv ale liberálně organizované společnosti západního typu. Rozsahem současné Rusko nedosahuje velikosti a komplexity SSSR nebo ruské říše před rokem 1917. Svými základními problémy (a také způsoby jejich řešení) je jim blíž, než se zdá. I když v novém a proměnlivém globálním kontextu. Putina prozradila poslední věta jeho stavropolské odpovědi na otázku jeho osobního hodnocení Lenina: „Je nutné [minulost] citlivě, objektivně analyzovat, abychom se do budoucna nedopouštěli chyb, které se staly. A stavět naši státní stavbu, ekonomiku, sociální sféru tak, aby stát jenom posiloval…“

Říká se, že ti, kdo neznají svoje dějiny, jsou nuceni je opakovat. Říká se ale také, že nikdo před svými dějinami neuteče. Obojí je pro Putinovo Rusko nadmíru aktuální. Ve zlém i v dobrém. Nejednoznačně.

Překlad projevu najdete ZDE.