Hned na úvod Faltová upozorňuje, že letos u nás o azyl požádalo 850 lidí a většina z nich je z Ukrajiny. „Ale s nedávnou minulostí se to nedá srovnávat,“ říká Faltová a připomíná, že v letech 2003 až 2004 přišlo na 18 000 žádostí o azyl a obecně v průběhu devadesátých let „bývaly tisícovky migrantů ročně“.

Řeč přišla i na ubytovací střediska u nás. Ač jsou v nich uprchlíci vždy jen dočasně, je třeba podle Faltové rozšířit jejich kapacity. Odpovídala také na otázku, proč do zajišťovacích táborů vlastně uprchlíci musejí, i když chtějí jinam. Za vším stojí dublinské nařízení, kdy „musí uprchlík požádat o azyl v prvním státě schengenského prostoru, na jehož území vstoupí“. A nám, jelikož nejsme na vnějších hranicích, ukládá povinnost vracet je do zemí, ze kterých přišli.

V zajišťovacím táboře setrvají většinou šest týdnů. „Přijdou tím obvykle o všechny peníze, protože si detenční pobyt musejí platit.“ Platí totiž 250 Kč na den a k tomu 1 000 Kč za správní řízení. A co se stane pak? „Jsou vypuštěni před areál a mají pár dnů na vycestování zpět do země, jejíž hranice poprvé překročili,“ vysvětluje Faltová a dodává, že tam samozřejmě nejedou, pokusí se dostat dál, přičemž mnohdy je dopadne policie. „Chápu tu praxi, nemohu říkat ze své pozice, že Česká republika má porušovat evropské právo, ale ten systém je nesmyslný a špatný.“