Mediální přehled začíná zamyšlením nad rozhovorem, který na Reflexu v Prostoru X vedl s principálem Janem Hrušínským Čestmír Strakatý. „Znovu jsme tak mohli sledovat náhle se objevivší antikomunismus Jana Hrušínského. To je v poslední době takový refrén doby. Každý, kdo se neprojeví jako nepřítel přátel starých pořádků a přítel liberální demokracie, má u ostatních přátel liberální demokracie velké problémy. Třeba i dotační, ale nechci nikomu sahat do svědomí, že, pane Hrušínský. Ale zaujalo mě několik highlights, zlatých hřebů. Jeden z nich už jsme v Týdnu v médiích zaznamenali, a sice, že starosta za ODS Novotný by rád věšel nějaké poslance za KSČM nebo je jiným způsobem zbavoval života. Pan Hrušínský to jako správný intelektuál vidí sofistikovaněji. Říká: ‚Čekám, kdy na Hrad vtrhne komando těžkooděnců a udělá tam tomu konec.‘ Které komando, jakých těžkooděnců, sice neříká, ale už sama myšlenka je docela zajímavá,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Tohle vyslovené očekávání Jana Hrušínského může v někom vyvolat dojem, že by se mohlo jednat o protistátní puč. „Asi tak nějak to proběhlo v Chile v roce 1973 nebo jindy v jiných zemích, když vtrhlo komando těžkooděnců na vedení státu a udělalo konec dosavadním pořádkům. Tak jestli po tomhle volá intelektuál Hrušínský, tak to tedy pánbůh s námi a zlý pryč. Ale hlavně bych se chtěl zastavit u té druhé části, v níž se pan Hrušínský ohlíží do minulosti. Je hezké, že se veřejně stydí za podpis Anticharty, stejně jako v jiném rozhovoru prohlásil Michael Kocáb: ‚Chartu jsem nepodepsal a teď toho lituji‘. To je hezké, že po těch více než čtyřiceti letech někteří lidé sčítají své ‚hříchy‘ a je jim odpouštěno, protože jsou to ikony veřejnosti, jsou to hrdinové, jsou to naše sochy na piedestalu, k nimž vzhlížíme a obdivujeme je za to, co nám teď říkají. Nebo aspoň někteří novináři to obdivují,“ upřesňuje mediální analytik.
V táboře obehnaném ostnatými dráty točil filmy jak o závod
Oceňuje přitom výkon moderátora Čestmíra Strakatého, který hodnotí jako vysoce profesionální. „Velmi pečlivě si dával pozor na to, aby udržel nestrannou pozici vůči tomu, co pan Hrušínský povídal. Naopak pan Hrušínský byl velice nejistý, jako kdyby to měl trošku naučené, jako kdyby nebyl úplně ve své kůži a nebyl přesvědčen o tom, co říká. No já bych se moc nedivil, pokud by tomu tak bylo. Obzvlášť jeho úvaha, že by ParlamentníListy.cz měly být pod kontrolou tajných služeb, mě úplně rozesmála. Nu, někdo nám tady přivolává gestapo nebo něco takového. Ale zastavím se u jiné věci, u umění. Pan Jan Hrušínský říká, cituji: ‚Žili jsme po roce 1970 v táboře obehnaném ostnatými dráty‘. Tím chtěl říct, že se tu nic nesmělo. Tak já bych jenom připomněl jeho dílo z té doby, a to jen do roku 1977, čili do jeho podpisu Anticharty, která jaksi omilostňovala mnohé lidi,“ podotýká Petr Žantovský.
Začíná tím, že Jan Hrušínský předtím, než stihl podepsat Antichartu, za což se nyní údajně stydí, natočil v roce 1971 Dívku na koštěti. „Dále pak v roce 1974 film Kdo hledá zlaté dno, mimochodem podle scénáře Zdeňka Svěráka, pokud to někdo neviděl. Dva díly na téma Můj brácha má príma bráchu z let 75 a 76. V roce 1975 také Sarajevský atentát, což byl mimochodem velice zdařilý film. Celkově tak až do roku 1977 natočil 24 filmů včetně televizních. A to byl přitom v tom táboře obehnaném ostnatými dráty, je třeba to stále opakovat. Pan Hrušínský připomíná svého tatínka, ale spíš by se měl stydět za to, co přitom říká, než za podpis Anticharty. Protože pan Rudolf Hrušínský byl opravdový veliký herec, který se podílel na největším rozmachu českého filmového, divadelního a televizního umění. Nicméně jeho syn Jan tvrdí, že byl po roce 1970 zakázán,“ upozorňuje mediální odborník.
Fotogalerie: - Čaputová na Národní třídě
S máslem na hlavě obzvlášť platí – mluviti stříbro, mlčeti zlato
Stačí se totiž podívat na internet a lze snadno zjistit, kolik toho do roku 1977, kdy podepsal Antichartu, Rudolf Hrušínský natočil. „Samozřejmě že ji podepsal pod nátlakem, nikdo si nemyslíme, že ti lidé tam byli dobrovolně. Možná tak několik magorů přesvědčených o tom, že dělají správně. Všichni ostatní tam byli proto, aby si ochránili své pozice a profese. Kdyby se to tak nerozmazávalo, tak by jim to snad ani nikdo nezazlíval. Je to pochopitelné, je to lidské. No a Rudolf Hrušínský byl údajně podle svého syna po roce 1970 zakázán. Ale do roku 1977 natočil za tu dobu shodou okolností, i když v některých případech to byly jiné tituly, také 24 filmů včetně televizních, z nichž některé byly opravdu špičkové. Připomněl bych vynikající televizní film Julián odpadlík z roku 1970 podle scénáře Jiřího Šotoly v režii Jiřího Bělky, kde hrál v titulní roli,“ připomíná Petr Žantovský.
Psali jsme:
Pokračuje psychologickým filmem Muž, který chtěl být bohem z roku 1971 o americkém „otci atomové bomby“ Robertu Oppenheimerovi. „Dále pak v roce 1976 podle Bohumila Říhy Dým bramborové natě v režii Františka Vláčila. Také u nás málo uváděný, ale opět špičkový film Oáza, který natočil v československo-sovětské koprodukci Zbyněk Brynych v roce 1972. Jan Hrušínský závěrem říká takové své politicko-lidské občanské krédo, cituji: ‚Stačilo by, aby prokázaná lež byla okamžitě trestána diskvalifikací‘. Asi měl na mysli některé dnešní politiky. Nu, já jsem prokázal, že pan Jan Hrušínský několikrát během toho pořadu lhal, naprosto jasně a průkazně. Takže by se měl nějak autodiskvalifikovat. Nevím, jak to chce udělat. Spíš by stačilo, kdyby o některých věcech raději mlčel. Ne nadarmo se říká mluviti stříbro, mlčeti zlato. Zejména v situaci, kdy mám máslo na vlastní hlavě a špínu před vlastním prahem,“ zdůvodňuje mediální analytik své doporučení.
Holubová a Klusem by mohli učit, jak se správně nenávidí
Se zítřejším třicátým výročím 17. listopadu souvisejí další dvě témata. Událostem roku 1989 se věnuje vydání Revue Forum. „Vůbec poprvé jsem se podíval – nepochybně ke své škodě, protože to je opravdu mix intelektu, vysoké odbornosti i novinářské etiky – na tento časopis, což je tisková odnož Forum24. Dosud jsem to neučinil a neučinil bych to ani teď, kdybych nebyl upozorněn, že se tam o mě dvakrát otírají. Ale nejen o mě, ale o spoustu dalších, v řadě případů velmi respektabilních osobnosti. A to ve dvou článcích, jednak pana Sezemského a jednak pana Šafra. Pan Sezemský v článku Nová normalizace píše o tom, že ‚zvedají hlavu přátelé totalitní minulosti‘. A pan Šafr k tomu dodává takové pěkné grafy, spíš seznamy. Už jsme kolikrát říkali, že když se začnou dělat seznamy, je to cesta správným směrem, abychom věděli, koho máme společně nenávidět,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Je to je jako v Orwellovi, když se shromáždili občané města před obrazovkou a měli ty dvě minuty nenávisti. „Tak si myslím, že by bylo správné, aby pan Šafr zavedl televizní program, který by spočíval v podstatě jenom v tom, že by se tam ukazovaly obličeje lidí, které on nemá rád. A diváci by byli vyzváni k projevům nenávisti pod taktovkou nějakých významných osobností, třeba Evy Holubové nebo Tomáše Kluse. Tyhle dvě osobnosti by divákům ukazovaly, jak se správně nenávidí, aby je to naučily. Stejně jako byli kdysi cvičenci nuceni podle televize učit se cvičit na spartakiádu, tak teď by byli televizní diváci programem pana Šafra cvičeni v nenávisti. Jen podotknu, že to je jedna z největších špín a hnusů, které jsem kdy viděl. A to jsem se snažil v minulosti číst hodně podobného materiálu, dokonce i takové autory, jako byl Emanuel Moravec, Vladimír Krychtálek či Julius Streicher,“ přiznává mediální odborník.
Sestavovat seznamy nepřátel a nálepkovat je není nic nového
Julius Streicher byl znám jako německý nacistický politik a vydavatel silně antisemitského listu Der Stürmer. „Jako jeho šéfredaktor v podstatě pracoval podobnými metodami, kdy také sestavoval seznamy nepřátel a opatřoval je různými nálepkami. Tím nechci říct, že pan Šafr je Streicher, ale jenom to, že historie se v různých podobách opakuje a není to vůbec nic nového. Jestli si pan Šafr myslí, že tímhle, co teď provozuje, je nějak originální nebo statečný, tak to opravdu není. Když se podíváte na sloupeček věnovaný mé osobě, tak tam použili mou fotku pětadvacet let starou. Opravdu velmi seriózní médium, které si není schopno sehnat aktuální fotku, což je ale možná tím, že by za ni museli zaplatit. Tuhle si stáhli z internetu a autorská práva, koho to dnes zajímá. Ale rozesmáli mě větou, že se ‚můžu pochlubit především letitým studiem‘. Ano, studoval jsem čtyři roky Fakultu žurnalistiky, pak další čtyři roky jsem se připravoval na doktorát a dalšího tři a půl roku na habilitaci,“ přitakává Petr Žantovský.
Chápe, že to je něco, co Pavel Šafr neabsolvoval a pravděpodobně ani netuší, co to znamená. „Tak mu to připadá podezřelé, že jsem tak dlouho studoval, a myslí si, že nejspíš proto, že jsem byl špatný student. A proto teď jsem jako špatný student snadná kořist nějakých kremelských rejdů nebo něčeho takového. Nevím, proč to tam napsal. Ale pokud to mělo sloužit jako urážka, tak mně to spíš dělá dobré renomé. Uvedl tam i další z mnoha lží, třeba tu, že jsem se pokoušel stát ředitelem České televize, což samozřejmě není pravda. Každému doporučuji se dezinformačnímu a konspiračnímu časopisu Revue Forum zdálky vyhnout. Napsal jsem o tom pár přátelům a jeden z nich mi na to odpověděl: ‚Víš, já bych na to nereagoval. To je jako, když ti někdo nakreslí na barák kosočtverec. To jenom umyješ a jdeš od toho, tím se přece nezabýváš.‘ Ten pocit začínám mít taky,“ zjišťuje mediální analytik.
Zvrácená přitažlivost totality. A vítr normalizace se vrací
I závěrečnou glosou zůstává u normalizace, protože si v úterý přečetl další normalizační příspěvek, a to na Seznamu. „Vyšel pod titulkem ‚Zvrácená přitažlivost totality. A vítr normalizace se vrací‘. Cítíte ten étos, ten patetismus? Připomnělo mi to Jiřinu Švorcovou, jak říkala na té tribuně: ‚Pohrdáme těmi, kteří v nezkrotné pýše...‘ Tak to je ono ‚Zvrácená přitažlivost totality. A vítr normalizace se vrací.‘ Ještě ‚ztroskotanci a zaprodanci‘. To je přesně ta bolševická rétorika, to je ten jejich newspeak. No bodejť, když to napsal soudruh Jiří Leschtina. Soudruh Jiří Leschtina – a záměrně říkám soudruh, za chvilku to vysvětlím – nás v článku poučuje, že jsme dnes v situaci, kdy je normalizační minulost glorifikována, kdy ji velká část veřejnosti přijímá jako lepší variantu k liberální demokracii, kterou prožíváme dnes,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Za lepší ji prý považuje proto, že existovaly jistoty, kdežto dnes panuje nejistota. „Tak já si myslím, že dnes je jistota také. A sice v tom, že kdokoli zvedne hlavu a řekne něco jiného, tak dostane přes čumák a ocitne se v Revue Forum s pětadvacet let starou fotečkou a prolhaným medailonkem. Tak tuto jistotu tady zcela jistě máme a myslím, že bychom po ní ani nemuseli toužit. Nicméně Leschtina tam píše jiné hezké věci. Citoval bych jeden opravdu highlight. Podle něj ‚Klaus rehabilitoval normalizační každodennost‘. Nu, to je věta. Nerozumím jí. Nevím, čím se Václav Klaus, který byl jedním z hlavních autorů transformace z komunistické ekonomiky a společnosti na kapitalistickou, zasloužil o rehabilitaci normalizace a socialismu. To by asi zasloužilo širšího studia. Obávám se, že Jiří Leschtina toho není mocen,“ míní mediální odborník.
Fotogalerie: - Kocábův Vabank
O ustavující celostaveništní konferenci SSM teď už nereferuje
Usuzuje tak z toho, že o kousek dál se autor dopouští logického nesmyslu. On třeba píše, že ‚v téhle zvrácené přitažlivosti totality lze hledat strach z migrace, z terorismu‘ a tak dál. A v následujícím odstavci pokračuje, že ‚Andrej Babiš zarytě odmítá přijmout byť jediného uprchlíka a ubezpečuje veřejnost, že žádná krize nebude‘ a tak dál. Konec konců to je popis podle pravdy, ano, Babiš se dušuje, že žádné uprchlíky přijímat nebude a bude přidávat peníze do ekonomiky, učitelům, důchodcům a kdekomu. Tak to nějak koliduje s tím Leschtinovým tvrzením, že tedy ti, co vzdychají po socialismu, to dělají proto, že milují ty nové vůdce, protože se bojí uprchlíků, ekonomické krize a tak dále. Ale vždyť jim ti noví vůdci garantují, že uprchlíky nepřijmou a ekonomická krize nehrozí. Tak myslím, že pan Leschtina prostě plácal, co mu klávesnice do počítače přinesla. Ale to je jeho běžná praxe,“ uvědomuje si Petr Žantovský.
Nedá mu to, aby nezacitoval něco z toho, co chrabrý kritik normalizace Jiří Leschtina předváděl až do roku 1989 jako redaktor svazácké Mladé fronty. „Tenhle soudruh psal v březnu 89 reportáž z ustavující celostaveništní konference SSM na výstavbě uralského plynárenského komplexu Karačaganak. ‚I tady se řeč stáčí na práci. Jak tak také jinak, vždyť svými problémy žije 24 hodin celá stavba,‘ píše soudruh Leschtina. To zřejmě odpovídá liberálně demokratickému pohledu na svět. O dva roky dříve zase z Kazachstánu: ‚Stravování, úklid ubytoven, praní prádla a další služby zajišťuje v Karačaganaku Pramen Praha. Máme štěstí. Ředitel jeho místní pobočky právě dohlíží na výdej jídla v jedné ze dvou kuchyní. Dodnes se o něm mezi stavbaři vypráví, jak v začátcích stavby ručně škrabal brambory či honil vepře v nedalekém kolchozu.‘ Tak tenhle svět asi panu Leschtinovi chybí. Prostě tu máme lidi, o nichž se říká: ‚Až přijdou Číňani, tak si nechá do druhého dne zešikmit oči a do měsíce narůst copánek.‘ Mám k tomu něco dodávat?“ ptá se mediální analytik.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
_profil_top.jpg)
