„Lidé byli vyprovokováni k útěku, často to bylo v době, kdy ostatní represivní akce selhaly a akce Kámen byla tak účinná, že při ní lidé většinou řekli skoro všechno, co STB potřebovala vědět,“ konstatovala v úvodu autorka.

„Hra“ na pravdu

Metoda spočívala v tom, že lidé, kteří jí padli za oběť, byli vyprovokováni k útěku a pak si skutečně mysleli, že je to organizováno tak pečlivě, že se dostanou bezpečně do svobodného světa. „Jednak se nikdy nedostali za hranice, byli uvedeni v omyl – hranice, závora, kam je přivedl falešný převaděč, který jim tvrdil, že narazil na německou hlídku. Za závorou narazili na falešné německé pohraničníky v německých uniformách, kteří zavedli oběť nebo rodinu do takzvané německé celnice, kde byl americký důstojník a tam bylo zase všechno naaranžováno – americká vlajka, whisky, americké cigarety a ti lidé byli vyslýcháni standardním způsobem, jakým se v Německu vyslýchalo,“ popisovala akci Jandečková.

„Poté, co lidé vyplnili dotazníky a sepsaly se protokoly, se pak sehrálo podle různých scénářů zase předání zpět – buď že byli posláni nějakou cestou, že přijdou na nádraží, odkud budou cestovat dál a „náhodou“ byli přepadeni hlídkou. Nebo někdo si myslel, že byli z německého území přetaženi zpět. Hrozné na tom je, že se ti lidé mnohdy nedozvěděli, že to celé byla provokace a do konce života se obviňovali, že zabloudili nebo udělali nějakou chybu, přestože třeba byli odsouzeni na doživotí, tak se nedozvěděli, že byli odsouzeni za něco, co vůbec nespáchali. Že hranici vůbec nepřekročili,“ popisovala situaci Jandečková.

„Začalo to u Všerub na Domažlicku, odkud také pocházím, takže první knihu, kterou jsem publikovala v roce 2013, to je právě o událostech, které se tam staly na jaře 1948. Po dalších týdnech se to šířilo dál. Údajně byly falešné hranice připravovány i v Ústeckém kraji a také na Šumavě na Českobudějovicku, ale nejsou k tomu důkazní materiály,“ konstatovala.