Podle Kuchinse vlastně není překvapivé, že se rozhodli Rusové zvolit Putina ruským prezidentem i napotřetí. Za hlavní důvody považuje především ekonomický růst, který dosahoval po jeho nástupu k moci každým rokem přibližně 7 %. Platy se za roky jeho „prezidentováni“ více než zdvojnásobily, a co je hlavní, pravidelně byly vypláceny i důchody a sociální dávky. Kuchins míní, že se tedy Putin mohl vlastně oprávněně ve svém každoročním projevu před Federálním shromážděním chlubit, že se Rusko za posledních 15 let stalo jednou z klíčových světových ekonomik.

„Putinova popularita je tedy do jisté míry založena na rostoucí prosperitě ruského obyvatelstva. Nyní se však zdá, že příznivé ekonomické faktory, které mu hrály do noty, jsou nyní pryč,“ poukazuje Kuchins a zmiňuje v této souvislosti zvýšení produkce ropy o 50 % v roce 2004 v porovnání s rokem 1999 a také rok 2008, kdy se cena za jeden barel ropy vyšplhala na 140 dolarů. „I když jsou markoekonomické ukazatele Ruska stále dobré, tak mezi analytiky sílí přesvědčení, že vláda musí nastartovat reformní program, omezit byrokracii a zakročit proti korupci. Od návratu do prezidentského úřadu však Putin a jeho blízcí tyto záležitosti podceňují,“ domnívá se Kuchins.

Kuchins upozorňuje na osmdesátá léta v Sovětském svazu, kdy došlo v důsledku poklesu cen ropy k propadu ekonomiky a míní, že nyní Rusko zažívá něco podobného. Také Putinovi předchůdci v prezidentském úřadu Michail Gorbačov a Boris Jelcin ztratili svoji počáteční vysokou popularitu kvůli útlumu sovětské a později ruské ekonomiky.