Co říkáte na to, že ČSSD vyloučila Jakuba Patočku?Anketa
Historie je vždy poučná, neboť se opakuje a každý je potrestán takovými politiky, které si zvolil, nebo jejichž volbu svojí neúčastí ve volbách umožnil. O takzvané sametové toho pravděpodobně ještě mnoho nevíme, byť oficiální propaganda se to všemi způsoby snaží zatajit. Už nesmyslné spojení slov révolution velouté (sametová revoluce), které vymysleli a první použili v listopadu 1989 francouzští žurnalisté je ukázkou podvodu a pokrytectví. Revoluce nikdy v historii nebyla a ve své podstatě ani nemůže být nenásilná. Revoluce znamená zásadní společenskou změnu, především z hlediska držitelů moci, a zároveň obvykle i majetkovou změnu. O událostech v listopadu 1989 proto můžeme mluvit jako o dobrovolném, ne-li předem dohodnutém, předání moci. Revoluce nastala až následně.
To vše se odehrávalo v rámci boje o koryta mezi komunisty ve vedení KSČ, z nichž někteří byli ochotni prodat nejen duši, ale celý národ. V té době výrazně poklesla úroveň pracovníků StB stejně jako v SSSR tamní KGB, takže se staly rejdištěm boje o moc a odborně nezvládaly plnění úkolů. Z určitého hlediska se nelze vyhnout názoru, že část vedení KSČ bez skrupulí prodala svoji zemi, členskou základnu i občany nepříteli, aby si mohli žít jako kapitalisti. Do určité míry to potvrzuje fakt, že do předání moci byla zapojena řada vysoce odborných specialistů, například z Prognostického ústavu, kteří měli přístup k informacím ze zahraničí, široký rozhled, analytické schopnosti a kontakty v zahraničí. A nakonec nelze přehlédnout, že vedení KSČ i StB zůstalo prakticky bez jakéhokoli postihu, zatímco teror se snesl na jejich podřízené.
Zároveň je třeba zdůraznit, že bez sametové revoluce, označované rovněž jako něžná revoluce, bychom se nedostali do EU, nestali se kolonií a nestáli jako členská země NATO na prahu čtvrté světové války (třetí, známá jako studená, končila právě v době sametové revoluce porážkou SSSR). Samozřejmě je otázka, jaký by byl vývoj bez takzvaného sametu. Vláda nomenklaturních špiček komunistické strany v oficiálně socialistické, nikoli komunistické, republice byla ochotná se reformovat stejně jako současní korupčníci a byrokrati v Bruselu a Berlíně, kteří se ohánějí bolševickými hesly a páchnou fašismem.
Celý vývoj v osmdesátých letech bychom mohli označit za vzorovou ukázku takzvané hybridní války, v níž na základě manipulace s davem občanů evropské části takzvané světové socialistické soustavy zvítězily americké a západoevropské tajné služby. Tím se jim podařilo získat kolonie místo těch ztracených v Asii a Africe a expanzí zajistit stabilitu ekonomického vývoje. Vidíme zde prakticky všechny prvky hybridní války, kterou podle propagandistů EU a NATO údajně vymyslel teprve nedávno ruský generál Gerasimov. Přitom ji v praxi poprvé ve velkém stylu použil již Goebbels proti Československu koncem třicátých let minulého století.
Tento vývoj je z hlediska globálního boje o moc logický, protože vojenský střet, který by přešel do jaderného konfliktu, by nepřinesl vítězství žádné straně. I v tomto případě bylo vítězství jedné strany dáno chybami druhé. Sovětská strana však možnost hybridní války koncem osmdesátých let evidentně podcenila, možná pod vlivem války v Afghánistánu, možná díky neschopnosti, ne-li zradě vlastní politické reprezentace. V současnosti je v plném proudu další fáze. Zde by si všichni, kteří podléhají aktuální tupé a rasistické mediální propagandě proti Rusku, která připomíná dobu třetí říše, měli uvědomit, že se jedná o slovanskou zemi a rovněž většina obyvatel naší země jsou více či méně původem Slované.
Dodnes není řádně, úplně a jednoznačně zpracována historie přelomu let 1989 a 1990 v tehdejším Československu a pravděpodobně o něco takového není ani zájem. Zda a čí, případně koho všeho byl kdo agent, se místy neoficiálně ví, ale obtížně prokazuje. Nicméně urychlená likvidace složek StB mnoha politických osobností před i polistopadového vývoje mluví za vše; stejně jako řada svědectví. Nástupkyně KGB pravděpodobně dodnes řídí řadu svých českých a slovenských oveček, jejichž složky si odvezla.
ROZBOUŘENÝ SVĚT MARTINA KOLLERA- CELÝ SERIÁL
Celá akce vzbuzuje dojem dobře zrežírované komedie. Rozhodně se nemusíme opájet iluzorními představami, že hlavními hráči byli pubertální demonstranti a demokracie lačný národ. Musíme si počkat na zpřístupnění archivů tajných služeb řady států. Existují jen popisy a vzpomínky, většinou jednostranného propagandistického charakteru. Už chybí jen nějaký stupidní film angažovaného režiséra za peníze z našich daní produkovaný ČT. Opačné názory a informace se objevují prakticky jen na internetu a jsou označovány za komunistické a promoskevské a všemožně potlačovány v duchu mediální totality.
Zároveň existuje řada konspiračních teorií kolem Václava Havla a řady dalších protagonistů a vlivů. S přibývajícím časem se výrazně mění pohled na sametovou revoluci a její vůdce u mnohých našich občanů. Ukázkovým příkladem je Kocáb, tvůrce, či spíše oficiální mediální realizátor iniciativy Most, která umožnila zachování pozic a beztrestnost komunistických špiček do budoucna výměnou za předání moci, státu, členské základny a občanů. Tento vývoj náramně připomíná Jelcinovu perestrojku organizovanou skupinou amerických mediálních expertů.
Nelze přehlédnout, že současná situace v EU a rovněž u nás se začíná konci osmdesátých let výrazně podobat. Pocit rostoucí nesvobody a cizácké totality, lži a propaganda v médiích, svět na pokraji války a značná část obyvatel přežívajících od výplaty k výplatě bez jakékoli perspektivy a při pohledu na arogantní a blahobytné panstvo. Zastavení sociální mobility a zoufalá snaha nomenklatury, která se označuje za elitu, udržet si pozice a kořist za každou cenu. Pro ně je lepší válka s Ruskem než revoluce, byť sametová, nebo dokonce referendum o EU.
Proč to prasklo
Pomineme-li vnější faktory hybridní války, je třeba připomenout, že protirežimní vývoj roku 1989 podpořila většina obyvatel předlistopadového Československa. Anketa v květnu 1989 ukázala, že mezi členy KSČ si 50 % myslí, že roku 1968 nešlo o pokus zlikvidovat socialismus, podle 54 % nebylo toto období objektivně vyhodnoceno a podle 59 % nebyl vstup vojsk Varšavské smlouvy nutný. Zároveň 91 % dotázaných vyjadřovalo potřebu demokratizace, zatímco o rok dříve to bylo 89 %. Ve stejném období požadovalo 91 % dotázaných přestavbu (z ruského perestrojka) ve všech sférách společnosti, nikoli přechod ke kapitalismu.
Zároveň se však 50 % z nich domnívalo, že nebude dotažena do konce, a 71 % odpovídalo, že se o přestavbě hodně mluví, ale vše zůstává při starém. Tentýž, ne-li horší vývoj můžeme čekat v případě nějakých reforem současné EU. V roce 1988 bylo ochotno vstoupit do KSČ 12 % nestraníků, o rok později pouze 6 %, zatímco 72 % dotazovaných odmítalo vstoupit do KSČ roku 1986, 54 % roku 1988 a 66 % roku 1990. V červnu 1989 se pouze 28 % dotázaných domnívalo, že KSČ hájí zájmy všech lidí, 12 %, že hájí zájmy dělnické třídy (!) a pouze 16 % že hájí zájmy svých členů. V roce 1989 odpovědělo na dotaz, zda by znovu vstoupilo do KSČ záporně 51 % členů a 25 % si nebylo jistých.
Pro ilustraci, KSČ měla koncem roku 1989 celkem 1,7 milionu členů, přičemž seznamy byly skartovány; Československá strana socialistická, včetně současného ministra zahraničí Zaorálka 14 400 členů a Československá strana lidová 46 900 členů, včetně pana Kalouska. Slovenská strana slobody a Strana obrody byly komické organizace a měly dohromady něco přes 2000 členů. V červnu 1989 uvádělo 52 % občanů, že při budování socialismu převažovaly v politické oblasti chyby, 74 % vidělo převahu nedostatků v ekonomické a 33 % v kulturní sféře. I komunisté si musí přiznat, že tehdejší situace ve společnosti měla daleko k ideálu.
Jednalo se o výsledek působení pěti základních faktorů. Především okupace Československa v roce 1968 armádami Varšavské smlouvy a umístění početného kontingentu sovětské armády na našem území. Ozbrojené misionáře nikdo nevidí rád a tento názor zastávalo i nemálo členů KSČ, především řadových. Politické čistky se podepsaly na rozvratu a rozdělení společnosti. KSČ ztratila podporu většiny občanů, i když se téměř všichni tvářili loajálně a chodili k volbám hlasovat pro vedoucí úlohu strany.
Zadruhé nelze přehlédnout doslova zahnívání ve vedení komunistické strany, které se nakonec zvrhlo v zastupování vlastních zájmů v zastupitelské demokracii, jaké vidíme v současnosti na politické scéně celé EU. Zatřetí výrazně přispěl mezinárodní vývoj, především rozvrat v SSSR daný neschopností tamního vedení a porážkou ve válce v Afghánistánu a v psychologické operaci známé jako hvězdné války, která tvořila součást hybridní války. Komunistické strany satelitních zemí ztratily svoji základní oporu. Gorbačov výslovně odmítl podpořit československé i východoněmecké komunisty při potlačování demonstrací.
Důvodem byl především děsivý ekonomický krach jeho perestrojky a zoufalá potřeba amerických financí k záchraně. V listopadu se připravoval na jednání s americkým prezidentem Bushem, chtěl vypadat jako bojovník za demokracii a lidská práva a klidně hodil spojence přes palubu. Začtvrté v ČSSR silně zapůsobil dominový efekt předpokládaný Brzezinskim. Vítězství antikomunistické opozice v Polsku, masový úprk východních Němců do SRN přes Maďarsko, které otevřelo hranici s Rakouskem, a tisíce „dederonů“ na západoněmeckém velvyslanectví v Praze, včetně kapitulace vlády NDR a otevření hranic se SRN v říjnu 1989 podlomily pozici KSČ a posílily opozici.
Nakonec nelze přehlédnout řadu hospodářských problémů v celé tehdejší ideologizované a zbyrokratizované Radě vzájemné hospodářské pomoci zaviněných opět neschopným vedením řízeným z Moskvy a zároveň ekonomickou válkou s USA a EHS v rámci hybridní války.
Zároveň je nepochybné, že výše uvedená pětice faktorů by nemohla působit bez zásadní materiální, politické a mediální podpory ze strany zemí NATO a EHS, kterou dnes již nikdo nepopírá. Z geopolitického hlediska se jednalo především o rozdrobení vojenského paktu Varšavské smlouvy. Cílem bylo oslabení pozice SSSR/Ruska na základě německé pangermánské ideologie o jeho vytlačení z Evropy do pozice na úroveň 17. století. Následovat má rozdrobení Ruska na malé koloniální státy zahájené rozbitím Sovětského svazu na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Tuto ideologii, kterou se nepodařilo uskutečnit v první ani druhé světové válce převzala politická reprezentace USA a pokračuje prakticky dodnes.
Statistiky z osmdesátých let nevyznívají nijak radostně. Ve srovnání s vyspělými státy západní Evropy a s tehdejšími USA jsme měli ve výrobě a dopravě dvoj až čtyřnásobnou náročnost a náklady. Z hlediska podílu na světových trzích pokleslo ČSSR v období 1965–1987 z 1,44 % na 0,94 %. Vývoz představoval koncem osmdesátých let většinou suroviny a polotovary, zatímco strojírenské produkce bylo jen 13 %. Stínová ekonomika, převážně melouchářství (práce načerno, mnohdy v pracovní době a s použitím nakradeného materiálu, samozřejmě nezdaněná) měla objem 30 miliard korun, což bylo víc než mzdy v celém strojírenství. (Ve stejném období představovala stínová ekonomika 30 % ekonomiky Itálie.)
V období 1980–1985 se rozkradl stavební materiál v hodnotě kolem 20 miliard korun. Třetina materiálu na výstavbu rodinných domů pocházela z takzvaně nezjistitelných zdrojů. Bylo to logické, protože se například při stavbě dálnice hodnotil objem prostavěných investic v korunách, nikoli v postavených kilometrech vozovky. V rámci bytové výstavby to bylo obdobné. Stavební materiál mizel po nákladních autech a nepoužitý se zahrabával, pokud se nerozkradl. Z vlastní zkušenosti mohu uvést, že se vydatně kradlo i u armády. Vojenská kontrarozvědka, která nahrazovala (v rámci údajné uvědomělé socialistické kázně) i neexistující vojenskou policii, trávila mimo potlačování šikany, především honem na zloděje pohonných hmot, stavebního a dalšího materiálu, potravin a zneužívání práce vojáků k soukromým účelům víc času, než využila k potírání špiónů a takzvaných kontrarevolucionářů. Mizela i munice a výbušniny a nejednalo se o nějaké kontrarevolucionáře, ale členy strany.
V roce 1989 existovalo v ČSSR 30 000 milionářů, víc než před únorem 1948, kromě úspěšných umělců a nepočetných sportovců a živnostníků především z řad řezníků, zelinářů, taxikářů, hospodských, veksláků, nákupčích a vedoucích obchodů s nedostatkovým zbožím. V tom nejsou započítáni diplomaté a pracovníci zahraničního obchodu, kteří si zřizovali v zahraničí ilegální konta. Místy docházelo k přímé spolupráci státu s organizovaným zločinem, počínaje získáváním valut a pašováním nedostatkových technologických součástek a konče spoluprací s StB, která zajišťovala beztrestnost. Na zakrytí původu nezákonně získaných peněz si šmelináři, sázkaři a veksláci kupovali výhry v Sazce a Sportce.
Zájezdy do zahraničí v ceně mezi 40 000 a 55 000 korunami byly vyprodány za den. Zprůměrované úspory byly kolem 14 000 na obyvatele. Na druhé straně kolem 30 % obyvatel nemělo žádné úspory a mnozí důchodci, především takzvaní starodůchodci doslova obtížně přežívali, takže od roku 1989 se zase tolik nezměnilo. Platy se pohybovaly od zhruba 1600 korun uklízečky po 8000 u důlního kombajnéra. Ve vztahu k průměru byly zvýhodněny manuální dělnické profese. Nevyučená dělnice s 25 lety praxe brala víc o 31 %, řidič o 53 %, soustružník s desetiletou praxí o 30 %, zatímco učitel s desetiletou praxí o 1 %, elektroinženýr o 29 %. Příjem mladých manželství na osobu byl zhruba 10 % pod průměrem. Ženy měly při srovnatelné práci až o 45 % nižší platy než muži. Nejhůře placená byla sekretářka, která měla mít středoškolské vzdělání.
Počet vysokoškolsky vzdělaných obyvatel ve společnosti byl podstatně nižší nejen ve srovnání s vyspělými kapitalistickými zeměmi, ale dokonce i se SSSR. Vzdělání se nedostatečně zohledňovalo v platech a je logické, že právě vzdělaní občané podpořili změny nastartované v listopadu 1989. Rozvinutá byla rovněž korupce. Podle výzkumu z roku 1988 pouze 3 % dotázaných uvedlo, že nikdy nedalo úplatek. Nejvíce bylo postiženo školství, zdravotnictví a služby. V rámci plánovaného hospodářství se nepospíchalo s inovacemi průmyslového, především spotřebního zboží, a dokonce se neplnily ani směrnice ÚV KSČ. Pro podniky bylo výhodné udržovat zavedenou výrobu s rezervami výkonu, aby se mohly překračovat plány a socialistické závazky.
Stačí připomenout do nekonečna protahovanou výrobu beznadějně zastaralých automobilů Škoda 105 a 120, nebo nákladních Praga S5T. Obecně lze konstatovat, že propad nastartovala normalizace po roce 1968, která naše hospodářství podřídila ve větším rozsahu sovětským požadavkům, a navíc emigrovalo do zahraničí nebo bylo v rámci politických čistek a osobní pomsty odsunuto z vedoucích a odborných pozic velké množství odborníků.
Ekonomické problémy očima generálního tajemníka Jakeše:
Do roku 1968 lze sledovat průměrný růst mezi 2 až 4 %, teprve poté nastal pokles. Na druhé straně nelze přehlédnout poměrně dobrou sociální a propopulační politiku od roku 1970, především masovou výstavbu levných bytů s minimálními náklady, bezúročné novomanželské půjčky, prakticky plnou zaměstnanost založenou na rozsáhlém exportu průmyslové produkce, byť mnohdy nekvalitní, na ještě zaostalejší trhy ostatních socialistických zemí. Zadluženost státu byla minimální, přičemž existovala armáda s 217 000 vojáky (1988), tisíci tanků a stovkami bojových letounů.
Dále je třeba připomenout zhruba čtvrtinovou kriminalitu (ČSSR měla 23 000 příslušníků VB, současných policistů je v ČR 42 000), menší spotřebu alkoholu, menší počet sebevražd a minimální počet narkomanů ve srovnání se současností. Porodnost sice pomalu klesala, ale ještě roku 1990 připadalo na jednu ženu 1,89 dítěte (roku 1960 to bylo 2,12), přičemž migrace z rychle se rozvíjejícího Slovenska byla již minimální s výjimkou záplavy cikánů, odjinud byla téměř nulová. Rovněž obranný a letecký průmysl produkoval řadu úspěšných výrobků, a to i z hlediska exportu.
Stát věnoval obrovské částky do rozvoje školství všech stupňů a produkoval velmi dobré a použitelné absolventy i z hlediska světového srovnání. V současnosti vyhazuje miliardy na nepoužitelné vysokoškoláky nevalné úrovně, přežívající a škodící v cizáckých neziskových organizacích. Zdarma byly rovněž všemožné možnosti rozvoje sportovního a kulturního nadání, speciální byl Svazarm, který připravoval obyvatele na krizové situace a válku, počínaje odbornými znalostmi od řidičských průkazů po elektrotechniku.
Zdravotní péče si místy zasloužila kritiku, nicméně ve srovnání se státy EHS dosahovala téměř průměru, o zaostalých zemích typu Portugalska, Španělska a Řecka nemluvě. Navíc byla zadarmo včetně léků, pokud pomineme úplatky, které ostatně přežily v některých oborech dodnes. Na situaci v roce 1989 lze proto pohlížet z různých úhlů, ale zpomalování rozvoje v období od roku 1970, především z hlediska moderních technologií a neochota vládnoucí nomenklatury přejít při realizaci reforem od slov k činům je realitou.
Pomineme-li vnější vlivy, existují z hlediska důvodu občanů k odporu dva důvody. Podle jedné skupiny odborníků to bylo prosté zaostávání z hlediska životní úrovně ve srovnání se západoevropskými zeměmi a USA, přičemž reality neznalí občané ČSSR přehlíželi negativa kapitalistického systému, pro nějž jsou permanentní krize a vysoká nezaměstnanost běžným jevem. Podle druhé teorie nezapříčinila vývoj hmotná nouze, potlačování občanských práv a omezená demokracie (nicméně ústava ČSSR umožňovala odvolání politika na rozdíl od současné), ale normalizace, která zastavila sociální mobilitu a nastolila vládu stále tupější a zpolitizovanější byrokracie. Došlo k vyvolání atmosféry strachu a potlačení lidské aktivity, snahy o seberealizaci a individuality.
To se samozřejmě odrazilo i ve výrobě. Pár protekčních výjimek typu Slušovic nemohlo situaci změnit. Společnost připomínala rudou armádu v červnu 1941, kdy se každý velitel bál zavelet bez schválení shora, ale všichni chodili na stranické schůze a jednotně hlasovali podle nařízení politruka. Značná část občanů neviděla pozitivní perspektivu.
Pro zajímavost, podle ankety z června 1989 uvádělo jako příčinu aktivizace opozice 65 % respondentů nespokojenost s vývojem, 58 % vliv vývoje v okolních zemích a 38 % jako vliv propagandy ze západu. S požadavky opozice souhlasilo pouze 16 % dotázaných a nesouhlasilo 26 %. Opět můžeme konstatovat podobnost se současnou EU, včetně předpokladu nevalné bojeschopnosti budované evropské armády.
Události kolem 17. listopadu vyšetřovaly dvě komise. Společná komise Federálního shromáždění a České národní rady z 29. 11. Neměla žádné pravomoci. Konstatovala, že je důvodné podezření, že zásah na Národní třídě byl předem naplánován a řízen dvěma velitelskými místy, která byla odlišně instruována, nebyl objasněn vliv KGB ani činnost StB, ale zásah měl pravděpodobně vést k odstranění Jakešova vedení KSČ (konkurenční skupinou komunistů). Dvacátého září 1990 byla ustanovena Parlamentní komise vedená disidentem Rumlem. Výsledkem byla zpráva, v níž se uvádělo, že studentskou akci neorganizovali disidenti a zásah proti studentům nebyl plánován a nešlo o diskreditaci vedení KSČ. Ubohost je téměř účelová.
Zůstává řada otázek. Proč se manifestanti nerozešli na Vyšehradě? Kdo vyprovokoval pokračování do centra? Proč byl zásah policie v podstatě chaotický a nakonec znemožnil demonstrantům se rozejít? Proč byl zásah zbytečně brutální? Reagovala Veřejná bezpečnost na vývoj situace, nebo konala podle předem připraveného plánu?
Pro připravenost akce mluví velké soustředění vozidel a další techniky. Ani jedna zpráva nepřinesla nic důležitého a v podstatě nebyl nikdo potrestán s výjimkou velitele akce a velitele pořádkové jednotky, kteří dostali shodně po třech letech nepodmíněně. Stále zůstává otázkou, proč 17. listopadu, a především v následujícím období nezasáhl početný represivní aparát. Armáda měla problém s vojáky základní služby, ale Veřejná bezpečnost se svým pohotovostním plukem a pohraničníky sotva. Rovněž Lidové milice složené z členů KSČ měly proč bojovat.
Bylo to dáno pouze naprostou neschopností politického vedení naučeného se vázat na Moskvu, nebo se jednalo o komplot záměrně paralyzující bezpečnostní složky? Faktem je, že mnozí vedoucí pracovníci StB pracují v současnosti pro americkou vládu a podivuhodně vyrostli i někteří předlistopadoví armádní důstojníci, přestože se jednalo o komunistické nomenklaturní kádry na pozicích velitelů útvarů a samostatných jednotek.
Neoficiální informované zdroje mluví o tom, že na den 10. prosince 1989 byla připravována agresivní demonstrace před Hradem, kde měl být vyprovokován ozbrojený zásah hradní stráže a střelba do demonstrantů. Mělo se jednat o akci zahraničních tajných služeb. Nebo ve spolupráci s nimi? Informaci nelze prokázat, nicméně nelze přehlédnout, že 17. listopad disidenty stejně jako pravděpodobně i část StB, která některé z nich řídila, doslova překvapil. Vše se událo mimo ně a Havel seděl ve vězení. Sametová revoluce jim málem utekla.
Co byla a nebyla
Možno říci, že sametová revoluce vlastně nebyla vzpourou proti socialismu, ale proti únavě a neperspektivnosti normalizace. Dokladem jsou opět sociologické výzkumy a statistiky. V listopadu 1989 preferovalo reformu a takzvanou třetí, střední cestu mezi socialismem a kapitalismem 47 % dotázaných, 31 % chtělo zachovat stávající socialismus a pouze 3 % dávala přednost kapitalismu. Většina lidí si představovala reformovaný socialismus, jakousi třetí cestu, kterou se nakonec podařilo realizovat v Číně a jejímž teoretikem byl československý ekonom Ota Šik a do určité míry i prognostik Valtr Komárek, a pravděpodobně ji kdysi preferoval i Miloš Zeman.
Mělo se jednat o stát s určitou úrovní kapitalismu, především z hlediska malovýroby, zemědělství a živností, kde by však byl zachován silný sociální systém a velké strategické státní podniky. Ostatně již hlavní a nejznámější protirežimní uskupení, Charta 77, ve svých požadavcích nepožadovalo demontáž režimu, pouze dodržování Helsinských dohod a lidských práv, které československá oficiální politická reprezentace uznávala.
Zuřivá represe vůči signatářům a mluvčím Charty byla dokladem až nepochopitelné stupidity vedení normalizačního režimu, kde se chátrající Husák snažil zalíbit ještě zchátralejšímu Brežněvovi. Zde je třeba dodat, že počet členů opozičních skupin byl před listopadem 1989 malý. V roce 1987 se jednalo o pět disidentských skupin, konkrétně Charta 77, VONS – Výbor pro obranu nespravedlivě stíhaných, Československo-polská Solidarita, Výbor pro ochranu maďarské menšiny a část Jazzové sekce. Charta zorganizovala první nevelkou demonstraci 10. prosince 1987 na Den lidských práv. Velké demonstrace následovaly až 25. března, 28. října a 10. prosince 1988, kdy se začali zapojovat občané.
Opravdu protirežimní a politické podoby nabyl Palachův týden v lednu 1989 a ještě stále dost zastřenou formou proklamace Několik vět, která požadovala změnu ústavy. Proklamaci podepsalo 40 000 občanů a režim proti ní vyrobil podpisovou akci na všemožných pracovištích, která notně připomínala antichartu. Nicméně v roce 1989 bylo opozičních skupin několik desítek, vydávaly ilegální tiskoviny, a přesto měly dohromady kolem 500 členů a 5000 aktivních sympatizantů. Všechny skupiny byly prošpikovány agenty StB, tudíž plně pod kontrolou režimu. V žádném případě se nejednalo o masové a protirežimní hnutí. Rozhodně neplatí, že co Čech to antikomunistický odbojář. Nejhlasitější bojovníci se objevili až v roce 1990, někteří i později, když už nic neriskovali.
A takto události roku 1989 dnes na školách vysvětluje Člověk v tísni:
Nelze zapomenout na podíl studentů z hlediska sametové revoluce. Nejedná se ani tak o zásah policie 17. listopadu, kde si mnozí mládežníci odnesli jelita od obušků a současná historiografie z toho dělá vražedný masakr, téměř jako tehdejší propaganda s údajně mrtvým agentem Zifčákem, alias studentem Šmídem. Zároveň lze připomenout, že ani studenti nepožadovali demontáž režimu. Většina z nich ostatně pocházela z partajních rodin.
Tehdejší Socialistický svaz mládeže byl z určitých hledisek rovněž vyčpělou organizací řízenou čtyřicetiletými profesionálními svazáky s umaštěnými přerostlými vlasy, ale kupodivu již rok před listopadem organizoval v klubech studentská diskuzní fóra zaměřená na názory a návrhy mládeže k zlepšení situace ve společnosti. Disidenti si jen přidali slovo občanské, ale fóra tu byla dávno před jejich schůzemi ve Špalíčku a Auroře.
V té době zuřil ve vedení KSČ mocenský boj, který vyhráli konfrontačně ladění stalinisté typu Jakeše a Bilaka. Předseda vlády Adamec, který se snažil vést dialog s opozicí a v létě 1989 připravoval reformy, včetně odstranění článku o vedení země komunistickou stranou z ústavy, měl minimální podporu. Ještě v prosinci 1989 se vedení Občanského fóra zdráhalo (nebo se tak tvářilo) vstoupit do oficiální politiky a prosazovat změnu politického režimu, přičemž předpokládalo vládu, kde většinu křesel měli držet členové KSČ a menšinu členové Čs. strany lidové a Čs. strany socialistické.
Důkazem je dopis Václava Havla za OF a Milana Kňažka za VPN (Veřejnost proti násilí) premiéru Adamcovi s návrhy na pozice ministrů do nové vlády: ...„dále Vám doporučujeme náměstka ředitele prognostického ústavu ČSAV ing. Vladimíra Dlouhého, CSc., člena KSČ, do funkce místopředsedy federální vlády, orientovaného na ekonomickou sféru a její budoucnost…“ Dále jmenují Jiřího Dienstbiera, bývalého člena KSČ, politologa prof. PhDr Miroslava Kusého CSc., ing. Václava Klause jako znalce finanční problematiky a kováře Petra Millera, pravděpodobně jako reprezentanta dělnické třídy. Dienstbier ostatně již na konferenci OF 27. listopadu v den generální stávky tlumočil vzkaz Václava Havla, že Fórum není antikomunistickou organizací…
Psali jsme:
Teprve následující den začaly první kroky k předání moci. Na setkání reprezentace OF (Havel, Hanzel, Čarnogurský, Jičínský, Miller, Klaus, Malý, Mejstřík, Klíma a Kriesová) s reprezentanty KSČ (Adamec, Čalfa, Kučera, Krejčí, Pavel) bylo předneseno několik ultimativních požadavků. Dne 1. prosince byla dohodnuta rekonstrukce vlády a 2. prosince odzbrojeny Lidové milice (sklady spravované sekretariáty KSČ předány armádě). V následujících dnech došlo k dohodě o kandidatuře Václava Havla na prezidenta. Podle průzkumu veřejného mínění 30 000 obyvatel měl podporu 11 % obyvatel Dubček, 3 % Císař, Havel pouze 1 %, stejně jako Adamec, přičemž zbytek dotazovaných byl nerozhodný. (Vedení OF před volbou prezidenta donutilo populárního Dubčeka a Císaře odvolat kandidaturu a v několika dnech zajistilo Havlovi stejně masivní mediální podporu jako ruští oligarchové Jelcinovi).
Sedmého prosince podal Adamec demisi, na svoje místo doporučil Slováka a člena KSČ Čálfu, kterého rozhodně nechtěli reprezentanti VPN (preferovali Valtra Komárka), čímž byl ze hry o úřad premiéra vyřazen Dubček. Téhož dne se Havel dohodl s ministrem obrany Vackem, že armáda nebude zasahovat do politiky. Následujícího dne krizový štáb OF rozhodl opustit Havlovu strategii předsunutých hlídek ve vládě a přejít na strategii obsazení klíčových vládních pozic.
Desátého prosince designovaní ministři složili na Hradě do rukou komunistického normalizačního prezidenta Husáka prohlášení: „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu věren Československé socialistické republice a věci socialismu“ a potvrdili to vlastnoručním podpisem. Ze sněmovny odešla část komunistických poslanců (16) a byla nahrazena 25 nevolenými poslanci za OF. Předsedou Sněmovny národů se stal komunista Jozef Stank a Federálního shromáždění Dubček.
V podstatě lze konstatovat, že teprve po 10. prosinci 1989 byla zahájena opravdová revoluce převzetí moci a majetku. Do té doby probíhalo vše v souladu s ústavou. Během následujících dvou let vznikla první polistopadová politická strana – ODS po rozdělení OF; po ní řada dalších; nastal propad průmyslové i zemědělské výroby, devalvace koruny, která zlikvidovala polovinu vkladů v bankách, pokles reálných platů a raketový růst platů poslanců a ministrů, odsun Havla z reálné politiky do pozice loutky, lustrační zákon, kupónová privatizace, omluva sudetským Němcům a nakonec rozdělení republiky a v neposlední řadě členy OF od prvopočátku propagovaná spolupráce s NATO. Vedoucí pozice oficiálních hrdinů zaujali příslušníci OF a jejich rodin, mnohdy bývalí komunisté z padesátých let a nomenklaturní kádry z let osmdesátých, kteří dodnes tvoří základ pražské „havlérky“ posluhující cizáckým zájmům (a vedení ČT). Ale to už je jiná kapitola československých dějin.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Koller
