„Bez Beneše bychom republiku neměli.“ Okřídlený Masarykův výrok, který by se dal tesat do kamene. „I na té větě je znát, jak hluboce si to T. G. Masaryk uvědomoval. Zatímco on měl image jakéhosi demokratického monarchy s portréty na koni, Beneš proti němu vypadal jako úředník, který se stále věnuje svým papírům,“ říká na úvod Zdeněk Čech. Právě před sedmdesáti lety se národ dozvěděl o Benešově abdikaci a pak už komunistům nestálo nic v cestě nasměrovat Československo extrémně doleva a na východ.
Mezi mlýnskými kameny
Ke konci roku 1935 se Beneš stal prezidentem Československa a tehdy vlastně začínala doba jeho zklamání a neštěstí. „Spoléhal v Evropě hlavně na Francii. Vždyť i ve spojenecké smlouvě se Sovětským svazem byla vepsána návaznost na předchozí pomoc Francie. No a po Mnichovské dohodě, kdy určily čtyři mocnosti - Británie, Francie, Itálie a Německo -, že Čechoslováci mají své pohraničí odstoupit Němcům, protože jinak ponesou odpovědnost za válku, ztratil svou někdejší víru v západní spojence,“ vysvětluje Čech. Poprvé na svou funkci rezignoval pár dní po Mnichovu, abdikoval v říjnu 1938 a opustil zemi. Po okupaci okleštěných Čech a Moravy nacistickým Německem vytvořil v Londýně exilovou vládu, která byla definitivně uznána roku 1941.
Jako vedoucí představitel zahraničního odboje se poté Beneš účastnil diskusí o budoucím osudu sudetských Němců. Nejprve navrhoval menší úpravy hranic a částečný transfer německého obyvatelstva. Protektorátní odboj to však odmítl a Benešova exilová vláda tedy prosadila odsun rozhodující většiny „sudeťáků“, což na poválečné konferenci v Postupimi potvrdily vítězné mocnosti. „Tehdy se na odsunu zdejších Němců za hranice všichni spojenci shodli. Netřeba se za to nikomu omlouvat a věnovat se našemu tradičnímu sebemrskačství,“ dodává Čech.
Psali jsme:
Lež přichází z Kremlu
„Beneš byl československým prezidentem dvakrát. A vždycky v nejtěžších dobách existence státu. Dá se říct, že to vlastně byl nejnešťastnější politik této země. Musel rozhodovat v nejtěžších dobách a rozhodovat s chladnou hlavou, byť v posledních letech života trpěl Ménièrovou nemocí a častými migrénami. Vždycky se snažil aplikovat politiku možného,“ doplňuje Zdeněk Čech, autor tetralogie Drsný střed Evropy, v níž popsal historii nejrůznějších střetů na území Čech a Moravy a věnoval dost místa i Benešovi. „Není divu,“ říká dnes, „že se Beneš posléze začal orientovat spíš na východ. Pomnichovské vystřízlivění ze západních spojenců bylo ve velké části obyvatelstva obrovské a Beneš nebyl výjimkou.“
Ze stále mocnějších komunistů vystřízlivěl ovšem také. V únoru 1948 přijal pod jejich tlakem demisi ministrů a Klement Gottwald sestavil novou vládu. Naposledy se vzepřel, když odmítl podepsat novou československou nedemokratickou ústavu, ale to už bylo pozdě. „Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald mi nelže, ale nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky, kdo je komunista, je lhář – je to společný rys všech komunistů, a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne i Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával, jak v roce 1935, tak i později, a že jeho ujišťování mě i Masaryka bylo úmyslným a cílevědomým podvodem,“ řekl Edvard Beneš v patrně posledním rozhovoru před smrtí švédské spisovatelce Amelii Posse-Brázdové.
Málo se ví, že abdikoval již druhého června, ale oficiálně byla abdikace zveřejněna až sedmého. A poté za čtvrt roku, na začátku září, zemřel ve své vile v Sezimově Ústí, kde se dnes často pořádají dny otevřených dveří. Pochován je v místním parku spolu se svou manželkou Hanou. V roce 2004 Poslanecká sněmovna i přes veto Senátu opakovaně schválila zákon, tvořený větou „Edvard Beneš se zasloužil o stát“, který však prezident Václav Klaus nepodepsal.
Psali jsme:
V nakladatelství Daranus, jehož je Zdeněk Čech spolumajitelem, právě vyšla kniha Případ Kramný - Všechno je jinak. Žádejte ji u svých knihkupců anebo objednávejte na internetové adrese www.daranus.cz
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
