„Vasil Biľak jednal z komunistického hlediska správně – byl dobrým komunistou, zatímco tehdejší generální tajemník KSČ Alexander Dubček špatným a František Kriegel, jediný člen československé delegace, který odmítl podepsat moskevský protokol, dokonce velice špatným,“ píše Joch. Co ho vede k takovému závěru?

Především skutečnost, že Biľak věřil komunistické ideologii a jednal v jejím duchu. Na prvním místě tedy byl věren moskevskému Kremlu, nikoli Československu. Alexander Dubček je z tohoto úhlu pohledu naopak odrodilec. Odrodilcem však byl i prezident Antonín Novotný, který v šedesátých letech opakovaně odmítl přítomnost sovětských vojsk na našem území. Z pohledu kremelských vládců to však byl zásadní problém, protože v případě útoku na státy NATO nemohou spoléhat na sílu československé armády.

Novotný byl tedy odstraněn z pozice prezidenta i vůdce strany, na čemž se podílel i Biľak, a v okamžiku, kdy zklamal i Dubček, došlo na klasické řešení problému, který Sovětský svaz uplatnil v historii opakovaně - řešení silou. Komunisté totiž usilovali o prosazení socialismu a následně komunismu všemi prostředky, včetně jasného ovládnutí celé společnosti, které chtěli v konečném stadiu prospět. Prostředky k tomu vedoucí mohly být jakékoli, tedy i ty tankové. Z tohoto hlediska Biľak svým zvacím dopisem jen napomohl k vyřešení několika problémů v zájmu sovětských komunistů.