Odešel Jaromír Kohlíček. Teprve v sedmašedesáti. Podlehl rakovině. Pral se s ní statečně. Bábovkou nebyl ani nikdy dřív. Ředitelem sklárny se stal už kolem třicítky. Zajistil její generální modernizaci. Zvládl to v čele machrů, starších o celou generaci. 

Dneska je v módě politika na kšeft. Jaromír byl z jiného těsta. Pomáhal hlavně tomu, co bylo jinak bez šance. Už jako člen Poslanecké sněmovny. A pak i Evropského parlamentu. Nepamatuji týden, kdy by se nevlomil k ministrovi či hejtmanovi, vedení vysoké školy či významného podniku. Nelobboval tam za kšefty, z nichž kape za nehty. Razil tam perspektivní projekty. Když se ho ptali, co za to chce, utínal je slovy, že sbírá jen politické body. Straně, za niž byl zvolen.   

Z průměru vyčníval i v řadě jiných směrů. Znalostí pěti jazyků. Jednal v nich bez tlumočníků. A řečnil spatra. Tím častěji schytal i účast na různých sjezdech a setkáních. Politických i k průlomům vědy a technologických inovací. V týmech pozorovatelů, dohlížejících na volby v řadě zemí. Jinam vyrážel s gustem sám. Na protiválečné mítinky, pořádané u německých základen U.S. Army. Na akce k výročí „křišťálové noci“ či bestiální vraždy Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta. V Bautzenu měl roky i poslaneckou kancelář. Řídila práci na podporu Lužických Srbů. Leccos z toho jsme absolvovali spolu. Včetně jubilejních oslav vítězství u Stalingradu a Kurska. Prolomení leningradské blokády i porážky nacistické okupace Krymu.