Pakaluková varovala, že porodnost ve Spojených státech je jen 1,7 dítěte na jednu ženu a jde ještě dolů. V Evropě je to 1,5, v Japonsku dokonce 1,3. I státy, které dříve měly vysokou porodnost, například Mexiko a Indie, mají teď porodnost pod úrovní, kdy se populace nahrazuje. A to vyvolává ve světě napětí, protože státy bojují o jeden z nejcennějších zdrojů, tedy o děti. Státy se pak snaží různými opatřeními porodnost zvýšit a je vidět, že to považují za naléhavý problém. Ale Pakaluková říká, že otázka zní přesně obráceně. Tedy ne jak může stát zachránit rodinu, ale jak může rodina zachránit stát?

Cestovala po Spojených státech za ženami, které se naplno začaly věnovat rodičovství a mají pět, šest, sedm, ale například třeba i patnáct dětí. „To jsou věřící lidé, kteří berou boží přikázaní ‚milujte se a množte se‘ za skutečné pravidlo a požehnání, stejně aktuální, jako když bylo v Bibli zapsáno,“ uvedla ekonomka. Z jejich příběhů se naučila, že mít tolik dětí není primárně otázkou peněz, ale času. Tedy že mít děti znamená obětovat čas, který se dá věnovat něčemu jinému. O tom zejména tyto ženy mluvily, tedy neprospaných nocích, vzdaných plánech a koníčcích, konci času stráveného o samotě, konci svobody a omezení svých potřeb. Jak jedna z matek řekla, mít děti znamená žít pro někoho jiného.

Stát pak podle ní zakládá rodinnou politiku na tom, že tyto početné nábožné rodiny mají důvody pro své chování, které nelze pochopit, zjednodušit a učinit je relevantními pro politická opatření. Dále uvažují, že je možné vytvořit pobídky pro cokoliv. Ale výzkum ekonomky jde proti těmto postojům.

Klade si otázku, zda jsou děti „spotřební zboží“, tedy něco, co si vybíráte, těšíte se z toho kvůli vašemu příspěvku společnosti, nebo jsou něčím, čím se mohou těšit ostatní, životně důležitým statkem a přínosem sám sobě. Dochází k tomu, že jsou obojí. A že v rozsahu, v jakém je možné děti považovat za „zboží“, jsou soukromým zbožím, koupeným a zaplaceným domácností.