Celé to mediální divadlo rozpoutal v pondělí Tomio Okamura (SPD), který oznámil, že vládní koalice chce v úterý ve sněmovně podat poslanecký návrh zákona, který zruší televizní a rozhlasové poplatky pro lidi nad 75 let, firmy, nezaopatřené mladé lidi do 26 let nebo osoby se zdravotním postižením. Výnos z poplatků by se tak měl vrátit do stavu z roku 2024. S tím, že zákon by měl platit od poloviny letošního roku.

Přesto, že více informací o připravovaném zákonu nikdo neměl, začala panika v řadách opozice a ve veřejnoprávních médiích, vyráběly se krizové scénáře a šířily se spekulace.

Generální ředitel ČT Hynek Chudárek vystoupil s tím, že ČT tak přijde o třetinu rozpočtu a uvedl číslo 2,1 mld. korun. Bude tedy muset propouštět, rušit některé programy, třeba i ten pro děti, omezovat výrobu, nebude mít peníze na sportovní přenosy, na které má uzavřeny smlouvy do roku 2031, nebude moci plnit memorandum pro naplňování veřejné služby a dojde, jak jinak, k ohrožení nezávislosti veřejnoprávní televize. Taková ohraná písnička, kterou posloucháme od parlamentních voleb. Otázkou ale je, jak k této částce Chudárek došel, když nikdo neviděl návrh zákona. Jeho konkrétní znění a výsledné propočty.

Vzhledem k tomu, že nejen generální ředitel ČT, ale i generální ředitel ČRo, před časem vyzvali k veřejné debatě, divák by očekával, že jedna proběhne i v daném pořadu. Opak byl pravdou. Ale ono se vlastně není čemu divit. Jak mohl někdo vést odbornou debatu o návrhu zákona, jehož předlohu nikdo, kromě jeho autorů, neviděl?