Supermarkety jsou ve výhodě, Tam je po ruce vždy nějaký brigádník, ať již na shromažďování pojízdných košíků nebo při doplňování regálů. Malé prodejny to mají horší. Že by řezník odešel od výseku s ještě krvavou sekerou či olbřímím nožem a šel zamknout a zase odemknout krám, to by zcela jistě působilo nejen hororově, ale bylo by to jaksi nepraktické.
Velké peníze jsou vám k ničemu
V Albertu na plzeňském Lochotíně se potlouká řada různých hochů, majících přes ramena možná dva metry. Nabušení mladíci nekompromisně strkají tomu, kdo nemá košíček, nákupní košík přímo do ruky. To v sousední Normě, pokud nemáte drobák do zámku nebo propagační kolečko, nahrazující minci, máte po nákupech.
„Hlavně aby se starali o to, aby ty košíky byly čistý,“ říká jeden z místních pravidelných návštěvníků Albertu, který sem už poslal nejednu kontrolu. „Rukojeti jsou zamatlaný, vnitřek usmolený, a s tím mám jezdit?“ rozčiluje se bezvýsledně tento postarší řemeslník, chodící snad jen a pouze v barvou a vápnem zacákaných modračkách. Přiznám se, že jsem sem také chodil jen se svoji taškou a z nemytých košíků jsem měl pomalu osypky. Teď si můžete pokapat páchnoucí nejlevnější desinfekcí ruce, což ovšem nikdo nekontroluje, a nasadit si igelitové sáčky na ruce jako při předpřevratovém cvičení civilní ochrany, protože rukavice na jedno použití mají tak maximálně u pečiva. „Chudáci, jsou na tom ekonomicky tak špatně,“ komentuje situaci řemeslník s dvěma nasazenými pytlíky na rukou. Vzpomínka na IPCHO (pro mladší – improvizované prostředky chemické ochrany). Z vlhkých rukou se stahovat moc nedají, a tak to někteří dělají dokonce i zuby, čímž virům a bakteriím umožní, aby radostně infikovaly daného nešťastníka.
Řada takzvaných ochranek neumí moc slov česky, rekrutují se totiž z Ukrajinců a přiznám se, že se raději od nich držím stranou. Stejně jako ostatní. Ti pro ránu nejdou daleko a je jim jedno, koho „zmastí“. Adrenalin chce prostě ven. Kupodivu, problémy mají spíše se slušnějšími občany, protože kdo by nepřizpůsobivé vlastně přizpůsoboval…
Psali jsme:
Václav Klaus – náš vz(d)or?
„Když mám kočárek nebo ještě druhé dítě na kolečku, tak nevím, jak bych tlačila docela neforemný vozík, který si stejně jede, kam chce on a ne já,“ stěžuje si mladá maminka. Po konzultaci na informacích ji milostivě pustí.
Čekali byste, že někdo kontroluje roušky, jste samozřejmě na omylu. Množství „nosálů“, tedy těch, kteří nosí HH (neboli „hadr na hubu“) shrnutý hluboko pod nosem a mnozí i na bradě, se zvyšuje. Asi úměrně s tím, jak vzor národa, exprezident Václav Klaus ostentativně pohrdá jakoukoliv pokrývkou úst a nosu.
Kdo předběhne, vyhraje
V malých krámcích je situace jiná. Povinně mají zveřejněné, kolik lidí se do prodejny vejde. „Je to o ničem, stojíme tady jako tydýti a ti mladší nás předběhnou a ještě se chichotaj, jaký jsme paka,“ říká posmutněle starší paní, která spolu s několika dalšími stojí u dveří krámku. Počasí je nevlídné a počet lidí v obchodu je stále naplněn na stanovenou kvótu, protože vždy nějaký šikula „přehlédne“ frontičku nebo má strašlivě naspěch a musí si koupit hned a teď jeden energeťák.
„Upozornit lidi nemá cenu, ty nám pak hned vynadají, co si to tady vyzpomínáme,“ postěžuje si pokladní. Není, kdo by „bezrouškaře“ vypoklonkoval, a tak odmítači jsou takříkajíc na koni, protože „ty ovce ať se udusí,“ jak prohlásí jedna na první pohled bio-matka s jedním dítětem u prsu a druhým na zádech.
V Česku je vám hej
Jak říkali naši předkové – lepší drzé čelo než poplužní dvůr. Kupodivu školou povinní středoškoláci nebo vysokoškoláci nařízení relativně dodržují. Přijede-li to města spíše omylem než náhodou cizinec, jistě spráskne ruce a podiví se nad bezbřehou demokracií národa v srdci Evropy. Dvoumetrový černoch vás v pařížském supermarketu prostě vytáhne ven, když si ruce neopláchnete dezinfekcí. O rouškách ani nemluvě a o rozestupech jakbysmet. V Německu samozřejmě také mají problém s odmítači, jenže policie udílí docela tučné pokuty. A prodejcům hrozí, že budou mít vážný problém s licencí a se svou další živnostenskou existencí, když si nechají pobíhat po obchodě různá individua.
Jiný svět
Všechno se zrychluje, a to vadí především starším lidem. „To není svět pro nás,“ postěžuje si stará paní o francouzských holích. „Pokladní vás odbaví bleskurychle a vy máte problém, že než si nastrkáte nakoupené věci do tašky, už se na vás další lidé tlačí. A dívají se na vás jako na vrahy,“ konstatuje důchodkyně. „Tahle doba není pro starý,“ parafrázuje jedno celosvětově známé kulturní dílo postarší muž. „Na jaře byly hodiny pro nakupování důchodců. Sice zmatečně se posunovaly, ale přece jen to bylo o hodně lepší. A co bude před Vánoci? Armagedon,“ hrozí se muž.
Tlačenic a nerudných lidí se obávají vlastně všichni. Ale všichni už se těší, až uslyší zámky, odemykající prodejny, To se bude shopovat. A prý ty slevy! I 120 procent! To vám za nákup ještě dají nějakou kačku nebo co. Inu, představy jsou však jedna věc, realita druhá.
A pak se vyplatí vzít si domů jeden košík. Na chodbách paneláků přibývají. Znám místa, kde byly v normální době tak dva, maximálně tři. Teď tam parkuje i pět, připravených a pomalu snad i „nastartovaných“, s nějakým propagačním kolečkem místo mincí. A může se vyrazit! Na Čechy si prostě jen tak nikdo nepřijde!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
