„Tuto básničku jsem včera napsal nasrán nad českým zasmrádlým fašizujícím vlastenectvím odmítajícím solidaritu s uprchlíky z válek, které jsme také pomohli vyvolat,“ píše Kohout úvodem.

Báseň začíná veršem „Česko hnědne, solidarita hnědne, žumpa se rozlévá Českem, Česko z ní saje v záchvatech hladového sobectví a sebestředně líže hranice své prdelní díry, vysírající výkřiky vyvolenosti našich hoven, obrácených naruby s povrchem sametu“.

Svatá mu nebyla ani mytická postava kněžny Libuše, když mimo jiné napsal: „...chechtajících se nad růžovými zblitky hrdého vlastenectví ještě větších koz Libuše vystrčených nad Prahou očekávajících národosoběuzurpovaná divadla“.

Opřel se také do češtiny, kterou označil jako „nabodeníčkově háčkovou hatmatilku vytvořenou v laboratoři prvních závanů nacismu“.

Česko je podle Kohouta také „malá země tučnících potomků zhmotněného praotce Čecha“.