Chodí do hospod, dělají problémy. Zazněly vážné informace o cizincích, které k nám „taháme“ na práci

Lupták v úvodu zdůraznil iniciativu zaměstnavatele vytáhnout si zaměstnance z ciziny. „…vezme si je do svého lokálního kontextu. Zodpovědnost je v tom, že si uvědomuje, že se musí starat o sociální zabezpečení těch lidí, a nejen v kontextu té pracovní linky.“

Rumpík zůstal nohama na zemi: „To je ideální stav, ke kterému chceme směřovat. Ale současná situace je jiná. Dnes zaměstnavatelé nejsou zodpovědní. Tak tedy najděme jiného partnera, abychom mohli ty lidi poznávat a naučit je žít s námi a mezi námi.“

Zaměstnavatelé versus zaměstnanci?

Dotaz od mladého muže z auditoria zněl: „Má stát jiné daně ze zahraničního pracovníka než z místního člověka?“

„Realita v agenturním zaměstnávání cizinců je taková, že platí menší odvody než za kmenové zaměstnance, než ve velkých firmách, kde jsou lidé napřímo zaměstnáni,“ vysvětlil Rumpík. „Dochází k sepisování smluv na minimální mzdy, které jsou pak přiznávány, a z toho jsou odváděny daně.“

„Jestliže zaměstnavatel si sem přivede zahraniční zaměstnance, aby naplnili jeho ekonomickou potřebu, tak proč by měl veškeré břímě hodit na veřejnou správu?“ pokračoval tazatel. „Přece si nemůže říci, že když potřebuje rozšířit výrobu, že sem naveze tisíc cizinců a všechno hodí na stát. To mi přijde jako nedokonalost systému, že tak funguje realita.“

„Tak to je,“ potvrdil Viktor Rumpík. „Když se politickým rozhodováním neprotlačí jiný systém, tak to na státu zůstane. A není začátek 20. století, kdy se Baťa staral o své zaměstnance ve Zlíně. Takový model v současnosti už fungovat nemůže. Kdyby tady přesto nakrásně vznikla taková městečka, tak by ale nedocházelo k integraci a ti lidé by kooperovali jen mezi sebou. Prostě že by zaměstnavatelé dnes pomáhali k integraci svých zaměstnanců, tak to nefunguje.“

Nuda, slovo (ne)známé

„Před pěti lety byla úroveň ubytování strašná, nyní je velmi slušná.“ Reagoval major Mraček. „Dnes tedy vidíme trend kvalitnějšího ubytování, a to souvisí se zvyšující se poptávkou. Negativní je, že jde většinou o mladé muže, kteří se prostě nudí. Chodí do hospod a vznikají problémy. Zaspalo se v územním plánování. Před dvaceti lety se tento boom teprve rodil, takže nikdo si nemyslel, že tam, kde jsou průmyslové zóny, musí být také nějaká infrastruktura. Třeba pro obchod či lékaře. Dnes jsou velké průmyslové zóny, ve kterých není nic. Pak se stavějí ‚rychloubytovny‘, ale zase bez navazující infrastruktury. Ta místa vás nebudou nijak přitahovat. Když vás ubytují na pětipatrové ubytovně plné chlapů, tak to není žádná láce. A proč by sem jezdili s rodinami? Ten samotný člověk se nemusí tady nijak integrovat, když je mezi svými,“ konstatoval zástupce cizinecké policie.

Majitelé ubytoven se smějí, kontroly mají jistě zmáklé…

„Ubytovna v Plzni-Karlově, která nedávno vyhořela, nebyla jen pro cizí zaměstnance. Byli tu i čeští státní příslušníci, byly tu sociálně slabé rodiny,“ vrátil se k nedávnému smutnému případu v Plzni Lupták. „Cizí dělníci byli mediálním symbolem, ale ti tam tvořili menšinu. Místo izolované od města, prostředí, které pro děti nemá žádné vyžití. Jak můžete vychovávat chlastající zaměstnance? A bylo legální, že tu byly ty rodiny. Někdo musel selhat.“

Podle Luptáka byla kapacita ubytovny permanentně plná. „…majitel zřejmě vydělával, ale moc se o ni nestaral. Nebyly tam hygienické podmínky, dokonce tam kolovala fáma, že tam není pitná voda. Jak se může stát, že jsou systematicky porušovány všechny předpisy, jak se kdosi vyjádřil, že nefungoval žádný hasicí přístroj, byly tam rodiny s dětmi v absolutně nepřijatelném prostředí a měl tam zasáhnout OSPOD? Jak je možné, že na tomto místě kooperace pracovních agentur a poskytovatelů substandardního bydlení selže tolik kontrolních institucí?“ tepal přítomné Lupták. „Dovedete si představit, jaké ‚kongo‘ by vypuklo, kdybyste měli na chodbě domu třeba jen měsíc prošlý ‚hasičák‘?“

Mraček na to za smíchu přítomných: „To se ptáte hezky. Ale to bychom museli být ta kontrolní instituce.“ „Policie byla jediná, která tam chodila,“ na to Lupták. A major Mraček dodal: „Policie neřeší hasičáky. Když tedy vidím nějaký prošlý, tak to hlásím. Ale nepřehlížíme to. Jediné je, že to ohlásíme na příslušný orgán.“

Lupták na to: „Měl by se zřídit nový orgán kontrolující jen ubytovny?“ Mraček nesouhlasně: „Určitě ne… Jsou tu hasiči, hygiena, stavební úřad…“ „Ta ubytovna musela přinést dost prostředků do rozpočtu majitele,“ konstatoval temně a bez odpovědi Lupták.

Byznys s chudobou aneb absolutní nezájem

Rumpík dále k problematické oblasti uvedl: „Ještě se tam nacházejí další tři ubytovny, které byť tam okolo sebe mají zeleň, přinášejí více problémů než jiné. My jsme se s krásně upravenými ubytovnami v Plzni zatím nesetkali. Je to možná výběrem populace, která se na nás jako charitu obrací. Tedy ti, kteří mají podmínky více či méně neutěšené. Celé to okolí Karlova je velmi neutěšené. Je spousta ubytoven v Plzni-Doudlevcích, kde lidé bydlí za výlohami bývalých podniků. Jsou to místa schválená k ubytování obvodním úřadem Plzeň-střed. Jsou tam rodiny, lidé v exekucích, pracující na deset hodin. Kontrolní orgány, které by tam měly být, nevidím – kromě policie tam nikoho jiného nepotkám. Každá z ubytoven má svého hlídače, který když se něco děje, zavolá pořádkovou policii, ta pak pravděpodobně cizineckou policii. Nikdy jsem tam nepotkal nikoho z hygieny, velmi málo pak lidi z OSPOD, byť případy musíme nahlašovat, máme oznamovací povinnost,“ konstatoval mladý terénní pracovník.

„Dělám to osm let a od roku 2010 sleduji životní cesty těch lidí,“ postěžoval si Viktor Rumpík. „Znám lidi, kteří jsou na ubytovně od začátku. Mají tam trvalý pobyt, jsou tu deset let a stále bydlí na jedné ubytovně. Někdy je to otázka sociální vazeb. Chtějí zůstat, protože tam mají svoje příbuzné a známé a nechtějí třeba do privátního bytu. Dostat se do privátního bytu, tedy mezi nás, občany České republiky, je poměrně složité a k tomu ještě zde v Plzni ubytovat cizince znamená si vzít na krk velký problém, protože taková je mediální prezentace. I rodiny, se kterými se setkávám v práci, bydlí na těch ubytovnách. Cesta od začátku, příjezdu sem, přes jednu dvě tři ubytovny, až do privátního bytu, je to o známých. Padesát procent zůstane na ubytovně. Ti známí, to jsou další cizinci, kteří jsou tu lépe usazení a doporučují svému ubytovateli toho nového člověka. Z pohledu integrace to pořád skřípe a je velmi málo usazených migrantů. A pokud jsou, tak polovina z nich jsou zprostředkovatelé práce nebo mafiáni,“ uhodil hřebík na hlavičku terénní pracovník.

Lupták k tomu stručně konstatoval. „Ubytovny jsou místa, kde se život zakonzervuje mezi ulicí a normálním životem.“

Nejsou lidi

Následovala připomínka mladého člověka z auditoria na nepořádek a vztah k veřejnému prostoru z hlediska cizinců.
„Jen dvě tři neziskovky mají terénní pracovníky,“ posteskl si Rumpík. V diakonii jsme nyní tři pracovníci a jsme velmi zahlcení. V 90 procentech hasíme, co hoří, v deseti procentech zbývá na vysvětlování, povídání. My to řešíme od zápisu dětí do školy přes zdravotní pojištění po pobytové záležitosti. Velká práce je nevyplacení mzdy a jednání se zaměstnancem. Máme případy vyhození z práce ze dne na den prakticky na ulici. To se nyní stává každou chvíli. Když jsme jen tři, tak je to krůček k integraci, ale to bychom měli mít dobrovolníky. Aby třeba děti neseděly na ubytovnách, v zakouřených prostorách a šly ven. Na toto neziskovky v Plzni ani v kraji nemají. Takže neziskovky nemohou být jediným mediátorem, který tu je.

„Problém je tedy v penězích?“ zněl další dotaz. „Ve financování, v podhodnocených mzdách pracovníků…,“ odpověděl Viktor Rumpík.

Žena z auditoria poté namítla. „Ale ten člověk také musí chtít…“

…a pak že kriminalita klesá...!

Major Mraček poté seznámil přítomné s nelichotivým zjištěním, které politiky rozhodně nepotěší: „V centru Plzně došlo ke zvýšení násilné a majetkové trestné činnosti s účastí cizinců – rvačky, krádeže. Také lokalita Borská pole, tam je to znatelné. Jinde v kraji to není tak dramatické, ale Tachovsko a Stříbrsko, tam jsou obdobné zkušenosti.“ Těsně před volbami plzeňským magistrátem vydaná tisková zpráva pro média o tom, jak se Plzeňané cítí bezpečněji, zdá se, je tedy poněkud na vodě, případně na uchlácholení.

„Kolik stojí vízum do Čech? Tušíte, kolik člověk musí zaplatit, aby se k nám dostal?“ zaznělo na závěr „pro osvěžení“ z publika. Václav Dohnal na to stručně: „Dvacet i čtyřicet tisíc.“ Rumpík byl sdílnější: „Před pěti lety jsem viděl takový ceníček a za trvalý pobyt bylo 40 000. V současné době za zprostředkování zaměstnanecké karty je 1 500 až 2 000 dolarů. Na Ukrajině. To mám data od lidí,“ konstatoval terénní pracovník Viktor Rumpík.