„Oligarchové, bratříčkování a endemická korupce nadále zůstávají součástí každodenního života v mnoha zemích, svoboda tisku upadá, zatímco rostou nacionalismus a populistická politická hnutí, která přiživují společenské antipřistěhovalecké napětí,“ píše Lyman o postkomunistické Evropě.

Ukazuje to, že středoevropské státy nevzaly za své evropské hodnoty solidarity a pomoci druhým, když v roce 2004 vstupovaly do společenství. Místo toho přetrvává zeď mezi Východem a Západem, alespoň v hlavách Středoevropanů, jak naznačují projevy maďarského premiéra Viktora Orbána nebo slovenského předsedy vlády Roberta Fica.

Střední Evropa místo přijetí kulturní rozmanitosti volá po uzavření hranic EU před uprchlíky s odůvodněním, že běženci jsou mnohdy lépe oblečení a mají lepší mobily než mnozí Poláci, Slováci nebo Češi. Svou roli v tom hraje i uzavřenost postkomunistických společností, které v minulosti nepřijímaly příslušníky jiných kultur či ras. Západ je na to přece jen zvyklý.