Statkář a propagátor rodinného farmaření Vojtěch Veselý žije ve Valči v Karlovarském kraji. Tam si za pomoci přátel postavil jurtu, kterou obývá někdy i se svými dětmi – ty má ve střídavé péči se ženou, která se pro změnu vrátila do „mainstreamového“ života s prací v kanceláři.
Na Biostatku chová ovce, stará se o sad, z ovoce vyrábí mošty, pálenky, povidla nebo čatní. Stáčí med. Nabízí i jehněčí maso, sýry, ale zpracovává i ovčí vlnu. A to vše na rozloze šesti hektarů. Rodilý Pražák, který může působit jako podivín, má zkušenosti z irské industriální farmy, která ho prý sice královsky platila, ale i přesto se před dvanácti lety rozhodl začít hospodařit na svém. Tehdy Evropa – kolem roku 2007 – prožívala rozmach, a zároveň se blížil zlom v podobě hospodářské krize.
Pro koho byste hlasovali ve 2. kole prezidentských voleb na Slovensku?Anketa
„Pracoval jsem v Irsku na konvenční farmě, která byla ryze industriální, tedy zaměřená na zisk. Skóre, o které šlo, byly peníze na účtu. Bylo to fajn, jelikož jsem to cítil i na svém ohodnocení, měl jsem veškeré ‚zaměstnanecké benefity‘,“ vzpomíná.
Nechtěl jsem přispívat k bídě třetího světa
V březnu hovořil na besedě o tom, jak se mu daří bojovat s byrokracií a velkoagrárníky a jestli je u nás zemědělství veřejnou službou – viz "Psali jsme".
Má za sebou 12 let samostatného hospodaření, 10 let pořádání environmentálně vzdělávacích programů na farmě, 9 let koordinování českého WWOOF, 5 let uvádění „sociálního zemědělství“ do Česka, dále zkušenosti s prodejem ze dvora, zapojením v EX, Grundtvig a Leonardo projektech. Také zvedl jako téma problematiku palčivé nedostupnosti půdy pro malé zemědělce. A po tom všem dospěl k tomu, že zůstane jen u výroby jídla přímo na farmě Biostatek ve Valči výlučně pro uzavřenou skupinu odběratelů. Spolupracuje také s komunitou Scuk.
Infobox
Farmář Vojtěch Veselý z Valče
Pak ale prý přišla na řadu všeobecná rozmrzelost nad korporátním světem, nad nadnárodními společnostmi, bankami, pojišťovnami, burzami. „Vše tohle mělo negativní nádech a já se rozhodoval, čemu se dál věnovat, aby mi někdo nemohl říkat, že působím ve špatné oblasti. Že se svou činností zaprodávám s institucí, která třeba pracuje s toxickým materiálem nebo má akvizice někde v diamantových dolech v Kongu nebo se živí na jiné bídě třetího světa,“ dává nahlédnout do svého někdejších rozpoložení, které předcházelo jeho nadšení pro „family farming“ neboli rodinné hospodaření, kterému se dnes čile věnuje.
„Chtěl jsem najít něco, při čem nebudu muset ve svém svědomí zpracovávat, zda je to smysluplné, zda jde o cosi, o čem se mi chce inspirativně povídat a co sám skutečně žiju. Připadalo mi, že vyrábět mošty a ovčí sýry někde na louce za městečkem by mohlo být relativně v pohodě. Z toho, že něco vyrábím, opravdu nemám špatné svědomí,“ říká statkář, jenž se do Valče dostal díky otci architektovi, který tam před lety přišel zaměřovat budovu zámku. Zalíbilo se mu zde natolik, že zakoupil chalupu.
Jídlo za ostnatým drátem
Průmyslové zemědělství dnes Vojtěch Veselý považuje za „dočasnou deviaci“, byť dodává, že to není termín, se kterým by přišel on sám.
Máme se zamyslet třeba nad tím, proč do industriálního prostředí, kde jídlo vzniká, vesměs ani nesmíme vstoupit. „Je kolem doslova natažen ostnatý drát, cedule Zákaz vstupu. Přijde mi divné, že když někde vzniká jídlo, které my máme jíst, tak se ani nemůžeme podívat, jak se vyrábí. Nechci jít se svými názory do konfliktu, ale většinou se do kapacitní haly, kde se chovají nosnice, dostanou spíš aktivisté, kteří to tam jdou načerno natočit, ale že by tam proběhl jednou za rok nějaký den otevřených dveří? Nikdo vás nezve: Pojďte se podívat, kde vznikají ta naše vejce eLka nebo eMka. To tedy opravdu moc nevídám,“ přemítá.
Pravidla jsou přitom pro všechny stejná, paušální: „Tím, že máme společný trh, má fungovat všude stejně, všude po světě, po celé planetě.“ Na jeho ekofarmě najdou lidé jednu místnost volně přístupnou. Tam má v regálech vyskládanou svou produkci. „Je tam kasička, kde mohou příchozí zohlednit, že si něco nabrali. A mohou zmizet, nebo nás na statku někde vyhledat,“ zmiňuje propagátor rodinného hospodářství, které podle něj mimo jiné udržuje aktivní lidi na venkově, přímo v jejich domovech.
OSN mimochodem vyhlásilo Desetiletí rodinného farmaření – do 2028. Je to podle Veselého koneckonců nejudržitelnější forma, která dosud krmí 70 procent populace.
Škorpit se o obalu je projev blahobytu
„… A pak už nám tu zůstávají delikátní témata jako co s odpadem: Jestli balit sýry do igelitu je v pořádku, nebo by se to mělo řešit nějak jinak. S ohledem na to, co se dneska nabízí k prodeji za jídlo, je podle mě obal marginální problém pro fajnšmekry, kteří nevědí, co už se svým volným časem,“ říká Vojtěch Veselý, který považuje za projev blahobytu, že můžeme řešit formu balení.
On sám nemá k aktivismu daleko. Před pár lety se angažoval zdatně například v zaměstnávání sociálně vyloučených osob. Z předešlých let je tak z jeho činností poutavý také například projekt, kterým vyvrcholila spolupráce s výchovným ústavem ze Žlutic, odkud na jeho farmu jezdili tamní chovanci. Mimochodem pomohli také postavit pec na chleba. „Nakonec se za odměnu několik z nich mohlo účastnit dvoutýdenního pochodu se stádem ovcí a skupinou cikáňat ze Sýrovic, kterým se věnoval Václav Staněk ze Chmelištné. Prošli jsme skrz Žlutice, Bochov, Žalmanov až na Horní hrad,“ popisuje a připomíná, že už v roce 2009 k němu také jedna nezisková organizace přivážela děti z dětského domova: „Aby viděly, jak vypadá ovce, kde bydlí včely a podobně.“ Máme se prý zbavovat předsudků, apeluje.
Jde příkladem na své farmě – nechal tam pracovat například chlapce s atakou psychózy nebo migrantku z Koreje. Potkat na jeho pozemcích můžete takzvané wwoofery čili dobrovolníky, většinou cizince. „Na jedné straně je dobrovolník, na druhé straně pak zhruba padesátka zapojených farem, které provozují ekologické zemědělství, ať již jsou certifikované bio nebo jen uplatňují ekologické principy. Tato ekohospodářství poskytují zájemcům prostor, aby na nich jeden dva měsíce pobyli a účastnili se veškerých aktivit, které tam probíhají. Když farmář ráno vstane a jde opravovat ohrady, tak wwoofer jde s ním. Když jde jíst – většinou to, co vzniká na farmě –, jde dobrovolník s ním. Zemědělec ho prostě nepošle někam do kantýny,“ objasňuje Veselý, který se nebojí dát najevo mnohá svá přesvědčení:
Na stodole mu kupříkladu čerstvě visí tibetská vlajka, a aby toho nebylo málo, kolem běhá ještě štěně tibetské dogy.
Šlo by to i bez represe, ukazuje Anglie
Jaké hozené klacky pod nohama ještě Veselý vnímá kromě industriálního zemědělství, proti němuž brojí? Na mušku si bere byrokracii. „Jsem kontrolován ve 27 oblastech,“ poukazuje například, jak nelehké je podnikání, i když jde o malé rodinné hospodářství, a ne žádný agrární kolos.
Přílišná byrokracie podle něj skutečně není potřeba. Opírá se například o zkušenost Landworker‘s Alliance, což jsou malozemědělské odbory v Anglii, které vznikly před čtyřmi lety, když tam rolníci už měli dost toho, jak do nich úřady šijí a jdou jim po krku. Spojili se a rozjeli kampaně. „Oni míní, že dostatečné uvolnění pravidel by stačilo, aby farma, která bez vstupů z venku (tedy bez hnojiv, chemie) zvládne výrobu, zpracování i distribuci, byla udržitelná ve všech třech důležitých oblastech: legislativní, ekonomické i environmentální. Bojují za lepší jídlo pro každého,“ vysvětluje.
Většinou prý vídáme udržitelnost jen ve dvou oblastech: buď zemědělec dodržuje legislativu a sladění s přírodou, ale strádá na tom finančně. Nebo jde o velkochovy, kde pro změnu zisk je vysoký, legislativa dodržena, ale odnáší to příroda, na kterou se moc při takovém podnikání nemyslí.
„Když by se úřady nestaraly a nechaly zemědělce svobodně prodávat komukoliv bez byrokratických represí, šlo by to. Farmáři by mohli pracovat s důstojností, lidé by měli přístup ke zdravému jídlu, a to za dostupnou cenu od místních producentů,“ vidí idylickou možnost.
Britským odborům se v tomto směru prý daří. „Mají celkem velký vliv na jednání, kam se pohrne zemědělství po brexitu,“ říká přesvědčeně valečský hospodář a lobbista za sociální a rodinné zemědělství.
Klepu se a neřeším, zda stromy nesou…
Na jednu stranu se snaží žít z toho, co je kolem něj. Na druhou stranu je otevřen spolupráci s cizinci. A také dovozu, což vyplývá z jeho odpovědi na dotaz ParlamentníchListů.cz, zda mu nepřipadá podivné, že zemědělské dotace směřují na chmelnice víc než potraviny, přestože jsme v zemi, která je potravinově nesoběstačná.
„Jsme jediný stát v Evropě, který řeší potravinovou soběstačnost. Nikdo jiný. Musíme ale být soběstační v pšenici, protože si ji neumíme dovézt z ciziny, kdyby náhodou nebyla? Musíme být soběstační v kravách, jako kdyby se nedalo hovězí koupit jinde?“ táže se drobný agropodnikatel, podle kterého je potravinová soběstačnost v době otevřeného trhu pouhou chimérou, která má i negativní dopady:
Mělo by Česko usilovat o převoz pašeračky Terezy Hlůškové z Pákistánu do vězení u nás?Anketa
„Sedlákům se řekne, že když si na svůj hektar dají o jednu dvě krávy navíc, tak dostanou o 2 000 korun větší dotaci. Někteří se nabídkou peněz nechali zlákat, ale pak přišla horší sklizeň sena, oni měli o třetinu krav víc, a co s nimi v zimě?“ argumentuje.
Přidává i příklad sám za sebe: „Když se zavážu mít o 200 stromů víc a zajíci mi je ožerou, pak se pět let klepu: Neřeším totiž, jestli mi stromy něco nesou, ale aby kontrola, pokud přijde, viděla 200 životaschopných dřevin. Teprve po uplynutí povinné doby udržitelnosti mohu v klidu pracovat s ohledem na odbyt, a ne s ohledem na dotace.“
A zase ta řepka
Kritizuje například také uměle podporovanou řepku pro bionaftu. „Potřebuje stříkat tak sedmkrát osmkrát ročně, je náchylná na škůdce. Je to jinak skvělá rostlina: Má pořádný kořen, který když zaoráte, přidáte humoidní složku do půdy a podobně. Rakušani ji například využívají masivně právě proto, aby jim obohatila půdu. Kašlou na to, aby se věnovali řepce pro energetické účely. Jako meziplodina super,“ srovnává.
Jenže v Rakousku nemají za premiéra velkopodnikatele v agrárním průmyslu Andreje Babiše, jehož firmy obdělávají nemálo půdy s tímto „žlutým bohatstvím“. Je jeho osoba důvodem, že se v českém zemědělství v tomto směru jen máloco změní? „Babiš je kulisa, za kterou se může kdekdo schovat. Nechci být úplně osobní, protože praxe řady mých zemědělských sousedů je od té mojí odlišná… ale podle mne každopádně za tím není jen agrárník byznysmen, politický manipulátor Babiš, který říká, že holt české zemědělství má dědictví v podobě velkých farem. Distribuce půdy je u nás opravdu jiná než v rozvinutých zemích,“ zmírňuje případné přehnaně bouřlivé stanovisko proti premiérovi valečský zemědělec.
Fakt do toho říznout!
I v cizině je podle něj zřejmý trend, že větší se stávají ještě většími, i když nedosahují takových rozměrů, jako vidíme u nás: „Je fakt, že ve statistikách skutečně 170tisícihektarový Agrofert dělá problém. Pracovat pak s hodnotou ‚průměrná farma‘ je trochu složité,“ uznává Vojtěch Veselý.
Pětaosmdesát procent zemědělské půdy je v rukou čtyř tisíc společností, kde průměrně na jednu farmu vychází 680 hektarů. V zemích jako Německo nebo Řecko je taková velikost podle jeho zkušeností spíše tou maximální. Už v 90. letech transformační zákony k převodu státní půdy soukromým podnikatelům, kam ti malí nebyli vůbec vpuštěni, předurčily, že u nás zůstanou velké podniky. „Jak se k tomuto dědictví postavit, to je otázka: Zachovat je? Nebo to změnit? Ale to by znamenalo fakt do tohoto říznout!“
Foto: Ekofarma Biostatek Valeč
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
