Co stojí za rezignací papeže. Církevní odborník o Benediktu XVI.

„Triumf a tragika Benedikta XVI. Nikoli náhodou jsem si vypůjčil tento název z knihy Stefana Zweiga Triumf a tragika Erasma Rotterdamského. Domnívám se totiž, že není nic přiléhavějšího pro označení pontifikátu tohoto papeže, jenž končí netradičním způsobem – Benediktovou demisí. Osm let, během nichž stál v čele Církve, bylo na jedné straně triumfem, ale na druhé tragikou, za niž nenese odpovědnost bezprostředně on, ale celý dobový kontext, v němž mu bylo dáno působit,“ zhodnotil pro ParlamentníListy.cz nynější hlavu Katolické církve historik Malý.

Výrazně vstoupil na scénu na II. vatikánském koncilu

Radomír Malý připomíná, že Joseph Ratzinger vstoupil na scénu církevního dění na přelomovém Druhém vatikánském koncilu jako „peritus“, neboli poradce kardinála Fringse z Kolína nad Rýnem. Patřil spolu s Karlem Rahnerem, Hansem Küngem, Edwardem Schillebeeckxem a dalšími „periti“ k aktivním propagátorům takzvaného otevření se Církve světu a má lví podíl na změnách, které koncil postuloval. Současníci označovali tenkrát II. Vatikán jako „Velkou francouzskou revoluci v Církvi“.

Malý říká, že Francouzská revoluce onoho koncilu neznamenala svržení katolické věrouky a mravouky, kterou prý koncil naopak potvrdil, ale změnu orientace, postoje k nekatolickým křesťanům, nekřesťanským náboženstvím a k sekulárnímu státu.

„Dosavadní obranná linie byla nahrazena dialogem a vstřícnými gesty, sugerujícími, že ve skutečnosti máme všichni hodně společného a proto jsme přátelé a musíme spolupracovat. Apologie katolicismu a polemika s nekatolíky byly odmítnuty,“ říká k tomu Malý.

Benedikt XVI. – umírněný revolucionář čelící jakobínům

„Máme-li se držet srovnání s Francouzskou revolucí, tak tenkrát klub feuillantů v čele s Lafayettem prosadil přijetí osvícenských požadavků svobod a lidských práv představiteli monarchie v domnění, že tím bude tato instituce ´modernizována´ a tudíž pro budoucnost zachráněna. Stal se ale pravý opak, neboť toto objetí monarchie s osvícenskými lidskoprávními principy se pro ni stalo náručí smrti. V další fázi revoluce, jak známo, byla monarchie svržena a král Ludvík XVI. popraven. Lafayette toto nechtěl, ještě před ničivým požárem republikánství a jakobinismu tvrdě zasáhl proti radikálům na Martově poli, což ale znamenalo Pyrrhovo vítězství. Pád monarchie se podařilo pouze oddálit, nikoli mu zabránit. Další vývoj událostí smetl nakonec i Lafayetta, aniž si přiznal, že jádro pudla tkvělo už v samotné myšlence symbiózy monarchie s osvícenskými ideologickými proudy,“ říká Malý a pokračuje ve srovnání II. Vatikánu a Velké francouzské revoluce.

„Teologičtí protagonisté koncilu Hans Küng, Karl Rahner a další se nakonec stali Dantony, Saint Justy a Robespierry, kteří podnikli frontální útok proti katolické dogmatice a morálce. Ne tak Ratzinger, který setrval na pozici Lafayettově: horoval pro katolickou pravověrnost, ale zároveň i pro ´otevřenost´ Církve. Podobný postoj zaujali i pokoncilní papežové Pavel VI. a Jan Pavel II., pro něž se stal vzdělaný teolog Ratzinger cennou osobností, proto byl jmenován kardinálem a roce 1981 prefektem Kongregace pro nauku víry,“ dodal Radomír Malý.

Zasáhl proti marxismu v Církvi

Podle Malého Joseph Ratzinger ve funkci prefekta Kongregace pro nauku víry vykonal mnoho dobré práce. Někteří heterodoxní (nepravověrní) teologové přišli o kanonickou misi, Küng ještě před Ratzingerovým nástupem do úřadu, za jeho působení potom Leonardo Boff a další aktivisté marxisticky laděné teologie osvobození v Latinské Americe, v USA Charles Curran, v Německu Eugen Drewermann aj.

„I když postiženi byli jen někteří a neznamenalo to návrat pravověrnosti na katolická učiliště, přece jen nelze upřít, že jistá opatření na obranu katolické identity byla učiněna. Ratzingerův úřad také
vydal několik prohlášení jasně definujících víru a odsuzujících bludy, například o homosexualitě, duchovenském svěcení žen, trassubstanciaci a tak dále. Kardinál Ratzinger se také stal věrným spojencem papeže Jana Pavla II. v jeho zápase proti potratům a eutanázii. Této linii zůstal věrný i jako papež Benedikt XVI,“ připomíná Malý.

Otevření se Církve světu: Assisi, Mekka, vyprazdňování chrámů i seminářů

Podle Radomíra Malého byl Benedikt XVI. při svém pontifikátu věrným pokračovatelem linie svého předchůdce, byť s jistými modifikacemi. „Jedná se ale žel o linii Lafayettovu: na jedné straně žádoucí a úctyhodná obrana katolických principů, na druhé však neustálé zdůrazňování koncilních dokumentů a jeho ´otevření se´. Benedikt XVI. podobně jako Jan Pavel II. kategoricky odmítá revoluční postuláty rozkladných hnutí á la rakouská ´Farářská iniciativa´, trvá pro duchovenstvo latinského ritu na celibátu, nemíní diskutovat o možnosti svěcení žen a připuštění rozvedených a znovu pouze civilně sezdaných ke svatému přijímání, odmítá interkomunio (přijímání) s protestanty, nekompromisně hájí transsubstanciaci a podobně,“ zdůraznil papežovy klady Malý.

Připomíná ale i negativní kroky papeže: „Ale zároveň také vstoupil do mešity a uklonil se čelem k Mekce, zorganizoval podobně jako jeho předchůdce mezináboženské setkání v Assisi a vyjádřil se pozitivně o sekulárním státu, jenž odsunul náboženství do ryze soukromé sféry. Jde o poplatnost II. Vatikánu, jehož byl spolustrůjcem a nepřekročil svůj stín, i když někteří katoličtí tradicionalisté v to doufali. Papež Benedikt nejspíš věří, že linie ´otevření se Církve světu´, jak byla nastolena na Druhém vatikánském koncilu, je správná a pomůže jí provést novou evangelizaci Evropy. Zatím ale dochází k pravému opaku: chrámy se vyprazdňují, kláštery zavírají pro nedostatek povolání, počet
novokněží poklesl někdy až o 90 procent.“

Papeži Benediktovi nelze podle Malého samozřejmě upřít hlubokou víru a vnitřně poctivé katolické smýšlení. „Je ale nesnadné přiznat si svůj vlastní omyl, to znamená že jsem spolupracoval na něčem, co se nejen neosvědčilo, ale také ukázalo jako katastrofální. Nejde o to anulovat Druhý vatikánský koncil, který nepochybně byl právoplatným církevním sněmem s minimálně 90 procenty katolicky pravověrných tezí, které lze vždycky použít, ale o to zaujmout kritický vztah ke sporným tvrzením věroučně nezávazných dokumentů Dignitatis Humanae, Nostra Aetate nebo Gaudium et Spes. Toho jsme se od papeže Benedikta žel nedočkali,“ povzdychl si katolík Malý.

Benedikt vyšel vstříc tradicionalistům a hájil tradiční mši

Historik Malý připomíná, že Benedikt XVI. vyšel maximálně vstříc katolickým tradičním katolíkům tím, že uvolnil římský ritus sv. Pia V. (tradiční tridentská mše), jenž přestal být něčím podezřelým. Zároveň také zrušil exkomunikaci biskupů tradičního Kněžského bratrstva sv. Pia X. a
zahájil s ním rozhovory o regulaci jeho postavení uvnitř Katolické církve.

„Kvůli tomu, jakož i kvůli svým vyjádřením ve věci homosexualismu, antikoncepce a potratů, se stal pro neomarxisticky a zednářsky orientovaná média terčem hrubých útoků a napadání. Není mimo jiné i toto jedním z důvodů jeho rezignace?“ ptá se Malý. „Nevíme, to bychom se dostali do roviny pouhých nepodložených spekulací,“ vzápětí odpovídá.

Zabránil triumfu jakobínů?

„Na základě objektivní analýzy můžeme hodnotit pontifikát Benedikta XVI. kladně, byť kriticky s tím, že se nevymanil z myšlenkového klišé koncilového ´otevření se Církve světu´. Benedikt dosáhl svého ´triumfu´ tím, že ubránil z pozice nejvyššího velekněze a náměstka Kristova ii proti značné části biskupů katolickou ortodoxii, nicméně je zde nepříjemná otázka, jestli se nejedná o Lafayettovo vítězství na Martových polích, po němž přišlo tsunami likvidace všech dosavadních pořádků. Toto reálné nebezpečí se může velmi brzy stát benediktoratzingerovskou tragikou, pokud
jí už není jeho abdikace, ale nepředbíhejme událostem a nedávejme prostor spekulacím,“ říká historik.

„Církev má ale zajištěno trvání až do konce světa, proto i kdyby došlo k nejhoršímu, tedy k naplnění vize Melánie Calvatové z La Salletty, že ´Řím se stane sídlem Antikrista´, tak katolická pravda zůstane trvale viditelná a Bůh nedopustí, aby se nestala pro všechny poctivé a věrné duše
zřejmou,“ uzavřel svou úvahu historik Malý.

Tradicionalistický církevní historik

Radomír Malý vystudoval Filozofickou fakultu dnešní Masarykovy univerzity. Poté pracoval jako historik Uměleckohistorickém muzeu v Kroměříži, v roce 1972 byl z politických důvodů propuštěn a byl nucen pracovat mimo svůj obor. Aktivně se účastnil vydávání katolického samizdatu a stal se signatářem Charty 77.

Po Sametové revoluci byl v Brně zástupcem šéfredaktora deníku Lidová demokracie a mezi lety 1993 a 1994 šéfredaktorem křesťanského týdeníku Světlo. Od roku 1996 vyučuje na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Radomír Malý je autorem řady odborných článků a publikací, které se týkají především církevních dějin. Své články též publikuje na webu Institutu sv. Josefa a v časopisech Te Deum a Immaculata. Svými názory je v rozporu s liberály a modernisty v rámci Katolické církve v ČR, které kritizuje z tradicionalistických pozic. Vloni vydal knihu Nejkrvavější genocida minulosti a současnosti – Málo známé informace o pronásledování křesťanů.