Pod Cikánským kopcem
„Žádné problémy. Nic, co by stálo za řeč. Občas sem přijdou a nabízejí padělky parfémů, ale to je všechno,“ říká mladý barman v otevřené restauraci kousek od místní pevnosti. “Vydělávali nekřesťanský prachy na pašování a nekalých obchodech v Sovětském svazu a pak v Rusku. Za to si postavili ty své obrovské baráky. Teď mají ale utrum, protože obchod s Ruskem se téměř blíží nule. Nicméně o nich toho moc nevíme, tady se neobjevují,“ dozvím se od majitele hotelu v úplném centru Soroky. Jmenuje se Michail a je ve městě kandidátem za sociální demokracii.
V roce 2011 jsem v jedné reportáži napsal: „Neutrální výraz Romové v tomhle případě používat nebudu, protože by je to prostě urazilo. Doporučila mi to i barmanka Tatiana, která mi slíbila jejich neklidnou čtvrtí provést. Kdysi totiž ležela v nemocnici s babou Duňou, což je matka několika cikánských králů, zdejší šlechty. Upekli jsme to po pár pivech a vodkách.“
Zhruba dvaadvacetitisícové město Soroca leží na břehu řeky Dněstr; na druhém břehu už se rozkládá válčící Ukrajina. Jeho dominantou a hlavní atrakcí je kamenná pevnost, která byla založena za vlády moldavského knížete Štěpána III. Velikého, který vládl v letech 1457 až 1504 a velmi hrdinně bojoval proti Turkům, tehdy Osmanské říši. Je s ní spojena legenda o čápovi, jenž přinesl do obležené pevnosti v zobáku hrozny. Ve wikipedii se píše: „V 21. století jsou významnou menšinou Romové soustředění v lokalitě Cikánský kopec vyznačující se bizarní architekturou.“ A je to opravdu kopec.
Na Cikánském kopci
Do vršku. Na něm dlouhá třída a Cikáni, focení jim nevadí. Následuje kiosek, v něm Moldavanka, co mi prodá pivo. Okolo je srocení Cikánů. Všechny slušně pozdravím, všichni se chovají bezva. Jeden nabízí prohlídku Cikánským vrchem, druhý „pravý“ parfém Charlie za sto moldavských lei, zhruba sto třicet korun. „Hele, ta válka je nesmyslná. V ‚sojůzu‘ jsme žili všichni jako bratři a byli jsme spokojení. Teď je to k ničemu,“ odpoví mladý chlapík na můj dotaz a fotí se se zlatým prstenem jako hiphopová hvězda. Při obhlídce vidím haciendy jako z Beverly Hills, tady zmenšenina jakéhosi divadla, támhle model Bílého domu z Washingtonu D. C., které jsou na Cikánském kopci prý asi tři.
Fotogalerie: - Na Cikánském kopci
Před jedenácti lety jsem tady s Tatianou zažil malé drama. Říkala mi: „Normálně obchodují nebo pašují zbraně, lidi a drogy. Většinou jsou půl roku na Krymu a zbytek tady. O vily se jim starají Moldavané, protože s chudými cikány se ti bohatí moc nestýkají.“ Tehdy se tam stala nehoda. Bílá dodávka jednomu Cikánovi přejela nohu. Všichni se seběhli a začali na ujíždějící auto vrhat kameny. „Většinou je klid. Možná tě někdo proklel,“ vysvětlila mi Tatiana. A pak jsme se vydali za babou Duňou. Srdečná stařenka mi chtěla vyložit karty, ale raději jsem poděkoval a mazal. Její syn Arthur chtěl tehdy za rozhovor dost těžké prachy, což jsem si nechal ujít.
Jak víc se procházím mezi domy, tak víc zjišťuji, že jsou místní Cikáni na mizině. U domu, který se podobá viktoriánskému sídlu jakéhosi „prabratrance zesnulé britské královny Alžběty II.“ na mě matka s dítětem křičí: „Dej deset lei!“ To je zhruba třináct korun. „Dej na chleba!“ To zas na mě křičí Cikáni žijící v Bílém domě, tedy v jeho zmenšenině. Když se zeptám, proč neprodají barák, aby měli na chleba, jdou pryč.
Na Romea.cz o tom v roce 2015 jedna studentka Univerzity Palackého v Olomouci napsala: „Když se rozestoupily stromy, pomalu se ukázal vršek mohutné zlaté kopule tamní katedrály, která slouží pro tamní přibližně dvoutisícovou romskou komunitu. Při procházce kolem kolosálních vil a paláců se mi vybavila tato slovní spojení: ‚město ve městě‘, ‚život v životě‘, ‚další svět‘ nebo ‚krásné absurdno v pragmatické realitě‘. Takové kontrasty uvidíte málokde. Za malou chvilku jsme byli v centru pozornosti. Místní babička mi chtěla za přibližně dvanáct českých korun přečíst budoucnost z ruky. Lákala mne na nějakého vysokého tmavookého chlapce v mém životě, který na mne čeká, ale neměla jsem odvahu s výkladem pokračovat. Byla milá. Kolem pobíhali asi desetiletí kluci, kteří nám nabízeli prohlídku mezi sídly. Možná by chtěli zaplatit, možná ne, ale první místo, kam nás chtěli vzít, byl dům samotného barona, který jsme právě míjeli. To nás trochu vyděsilo a tak jsme pokračovali dál po naší vlastní ose.“ Nicméně právě ona zjistila, že byl natočen dokumentární film „Cikánský kopec“.
Setkání s baronem
„Dokument vypráví o životě cikánského barona Artura z města Soroca a o jeho malém dvanáctiletém následovníkovi Valeovi. Dnes si říkám, že jsme tu návštěvu barona možná mohly zkusit, ale jak se lidově říká: ‚Po bitvě je každý generál.‘ Třeba se tam ještě někdy podívám,“ napsala dál mladá studentka na Romea.cz. Ten dokument je fakt bezva.
Jdu po hlavní ulici a potřebuju radu ohledně druhého modelu Bílého domu. Kde sakra je? A tak zamířím k modrému žigulíku, abych se zeptal na cestu. A v něm sám cikánský baron Artur Cerari. A tak se ptám na válku na Ukrajině, na Rusko a tak dále. „To jste nechtěl slyšet. Jsem proruský. Ukrajina s USA provokovaly a tak přišla válka,“ prohlásil a za ním u volantu souhlasně kýval jeho syn. Nicméně mi vysvětlili cestu na Bílý dům, ale po jeho zhlédnutí jsem si najednou uvědomil, že tohle je příležitost. Musím mít rozhovor.
Cikánský baron mě po vyřvávání u jeho domu přijal. Byl jen v kalhotech, ale poté se šel obléknout do košile. Jeho žena ukazovala prsty, jestli z toho nebudou prachy, což jsem ignoroval. V tu chvíli jsem si začal broukat slova operety Johanna Strausse mladšího: „Cikánský baron jsem já, mě každá cikánka zná.“ Slyšel to a zasmál se. Hovořili jsme opět o Rusku, o Evropské unii a tak dále. A jak jsme se víc poznávali, tím víc přibývalo na stole pochutin. Artur Cerari měl toho dne narozeniny, takže došlo i na přípitky. Nemohu říct, že jsem z Cikánské hory odcházel. Jel jsem žigulíkem s jeho synem, který vypadá jako čečenský zabiják, dolů na autobusové nádraží.
Ostatně rozhovor s cikánským baronem Cerarim si přečtete zanedlouho na webu ParlamentníListy.cz.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
