Drsné historky o prezidentovi. Poslankyně odpovídá na řeči o Turkovi

Petr Pavel zahájil v Olomouci svou prezidentskou kampaň

Do své olomoucké poslanecké kanceláře jsem dorazila jen pár dní před prezidentem Pavlem. Od spousty voličů jsem si vyslechla totéž co vždycky: „Co má co komunistický prezident kázat o morálce vůči druhým?!“ a tak dále. Přiznám se, že už mě to ani nebaví poslouchat… Prezidenta jsem dříve neznala ani se o něj nezajímala. V prezidentské předvolební kampani mi nevadil, ale volit komunistu, to by mi ruka nedovolila, a tak jsem tehdá prvně v životě vhodila do urny prázdný lístek. (Ovšem nic proti těm, kdož jej volí, já se plurality názorů nebojím, na rozdíl od demokratů, kteří se pluralitou sic zaklínají, ale druhým by kvůli ní zavírali ústa a odvolávali je z funkcí.)

V mém regionu se ovšem nacházejí místa, v nichž je prezident nechvalně známý. Nejen kolem města Prostějova. Někteří mí známí s ním sloužili, tatínek s ním prý byl dokonce na cvičení seskoku padákem, jiní ho znali ještě v dobách, kdy byl ještě sezdán s jeho první ženou. Při každé návštěvě Olomouce tak slýchám – chtě nechtě – nové a nové historky. Dosti drsné historky. Ovšem nezajímají mě. Pokud je totiž nemůžu ověřit, protože to jsou věci staré, vnímám je pouze jako pomluvy. Drby. Něco, co sic může být pravdivé, ale může být taky zcela falešné. Nikdy jsem nesoudila lidi na základě pomluv ani veřejného mínění. Moc dobře vím, jak je to zrádné a zkreslitelné.

Anketa

Jste rádi, že je Babiš premiérem?

Jsem nadšený / nadšená

69%

Nejásám, ale lepší než Fiala

25%

Nelíbí se mi to, ale nehroutím se

Jsem naštvaný / naštvaná

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 34827 lidí

O to víc mě mrzí, když pak prezident přijede do mého regionu a začne tam vyprávět lži o Turkovi. Jako že třeba natočil výmluvné video s kolováním telefonu, aby si obhájil svoje staré příspěvky na sociálních sítích. Není to pravda. To video je přes dva roky staré, tedy starší, než vyšly na světlo světa jeho údajné příspěvky, a bylo úplně o něčem jiném… Jen to média a „hejtři“ používají, jak se jim to hodí. Včetně prezidenta. Prostě a jednoduše využívají svého postavení a manipulují veřejným míněním. Svým způsobem je to v naprostém pořádku, tak už to bohužel od nepaměti – převážně v politice – chodí. Děláme to všichni. Ale aby na takto snadno rozlousknutelné dezinformace naskakoval prezident? Copak nemá na hradě tým, který mu ověří informaci, než ji vypustí ven v sále plném občanům a médií? Člověk, z něhož nyní teď média šijí „klona tatíčka Masaryka“, pak může bez skrupulí lhát před celým národem, aby to média přebírala jako fakt, a tak mu pomohla zahájit prezidentskou kampaň prostřednictvím Filipa Turka – nejvyhledávanějšího člověka na internetu za předchozí rok. Zábavné!

Víte, já jsem fakt dost kritický člověk. Dokonce i ke svým kolegům. Vynadala jsem Filipovi, když jel rychle po dálnici. Několikrát. esemeskou i po telefonu. Vynadala jsem Filipovi pokaždé, když napsal sprosťárnu na Facebook. Ne proto, že bych byla prudérní, ale proto, že jsem byla vychována tak, že se slušností nejdál dojdeš. V politice ovšem zjišťuji, že tohle neplatí! A kluk, který vyrostl na Jižňáku, to nejspíš ví už dávno. A komunistický rozvědčík nejspíš též. Ale když se jeden z nás tváří jako morální maják, a nejsem to já, a lidi mu to žerou, je na tomto světě něco špatně.

Kéž by v Olomouci zahájil prezidentskou kampaň i kolega Turek. Aspoň by v tom světě plném manipulace a lží byla sranda!

(Jednání sněmovního výboru. FOTO: archiv G. Sedláčková)

Výborový týden

V úterý už jsem seděla na výborech. Aktuálně jsem členkou tří výborů – petičního, mediálního a bezpečnostního. Jsem také součástí tří stálých komisí – té pro rodinu a rovné příležitosti, komise pro kontrolu Národního bezpečnostního úřadu a komise pro kontrolu činnosti BIS. Dále jsem členkou stálé delegace Parlamentu do Parlamentního shromáždění Rady Evropy. A aby toho nebylo málo, vstoupila jsem do dvou pracovních skupin – jedné, která má na starosti jak legislativně, tak koordinačně volbu dětského a klasického ombudsmana, a druhé, která má vytvářet novou legislativu pro neziskový sektor.

Všechno mě to velmi baví a u každé této činnosti bych mohla na stránky popisovat, co se tam děje a co kam posouváme, ale na rovinu říkám, že v rámci politického boje je některé věci, které chystáme, lepší neříkat. Nechci totiž prozrazovat svým oponentům jisté kroky dopředu, abych jim nedala příležitost už dopředu proti tomu bojovat a vymýšlet konkrétní nástroje a argumentační banku. A tak si dovolím o těchto mých činnostech informovat až v době, kdy budou „hotovy“.

Takový výborový týden je pro poslance velmi náročný. Přebíhá z jednoho výboru na druhý, výbory se mnohdy časově kryjí, a vám tak nezbývá než na jeden jít sám a na druhý poslat svého asistenta, případně si ho poslechnout ze stenozáznamu. Téměř z každého výboru si odnáším tři popsané stránky poznámek a úkolů, na kterých ihned začínám pracovat, ať už to obnáší komunikaci s občany (například na petičním výboru probíráte s petenty jejich potíže, pokud jste zpravodajem petice, přicházíte s návrhy, jak je řešit), koordinaci určitých povinností souvisejících s legislativou, studium legislativy a mezinárodního práva, implementaci konkrétních zákonů či závazků, například z EU, případně Pařížských závazků atd.

Většina lidí si myslí, že nejnáročnější je pro poslance plénum, týden, kdy jedná Poslanecká sněmovna. Ale ani zdaleka! Možná časově, možná taky psychicky. Tím, že tam musíte vysedávat a poslouchat arogantní kecy oponentů mnohdy do noci. (Ale já si přitom vyřídím spoustu pracovních e-mailů :)). Ale teprve výbory přinášejí opravdovou práci, a pokud ji myslíte vážně, pak tam můžete vyzjistit, konzultovat, ba dokonce posunout mnoho věcí.

Ve Sněmovně se můžete ztratit v davu a plynout

Ve Sněmovně, stejně jako například v europarlamentu, kde jsem pracovala před tím, je jako na většině velkých a přebujelých byrokratických institucích zajímavá jedna věc. Pokud nechcete příliš pracovat, snadno se v tom davu ztratíte. Prostě splynete s davem. Sic vás nikdo z veřejnosti moc nezná, ale nutnou práci odvedete už jen tím, že se tam ukazujete. Přijdete na plénum a tam něco odhlasujete, přijdete na výbor a tam též. Když nechcete věci měnit, když nechcete být vidět, prostě moc nemluvíte. Stačí naslouchat a přidat se na nějakou stranu. Projde vám to. Dostanete měsíčně slušný peníz a doufáte, že za čtyři roky váš mandát neskončí, a když jo, jako bývalý poslanec asi práci najdete celkem rychle. Třeba v komunálu.

Gabriela Sedláčková

AUTO
poslankyně

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Anketa

Máte důvěru v novou vládu Andreje Babiše?

Mám

94%

Nemám

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 25770 lidí

Kdokoliv je ve Sněmovně takový, a já nejsem arbitrem, který by toto měl rozsoudit, od toho máme voliče, jen využívá systém, který to takto nastavil. Upřímně? Je mi to krajně nesympatické. Jako žena podnikatelka, žena dělnice, holka, která pomáhala v rodinné firmě snad od šesti let, fakt nemám ráda ty, co pohrdají penězi daňových poplatníků. A že tam jistě takoví jsou. Někteří poslanci si dokonce veřejně stěžují, že je poslanecká práce neefektivní. Je? Může být. Pokud si to vy sám neefektivně nastavíte. Když ale chcete pracovat a umíte, jak se u nás na Moravě říká, „za práci vzít“, pak můžete vykonat spoustu efektivního a přínosného. A přesně to mě na téhle práci baví! Vidět, jak se pod našima rukama věci mění. Vidět, jak je relativně rychle a snadno posouváme kupředu. Když se v kanceláři setkávám s velmi efektivními kolegy jako například Vojtou Krňanským, který už má za sebou nový stavební zákon, nebo s kolegou Igorem Červeným, který přebíhá ze Sněmovny do televize jako na běžícím pásu, říkám si, že můžu zabrat ještě trochu víc. A tak se přiznávám, že jsem po dvaceti letech podnikání neuvěřitelně ráda za „volné víkendy“. Pokud je nemusím občasně strávit v olomouckém regionu (protože komunální volby už se blíží!) nebo ho nemám plný pracovních a lobbistických schůzek, tak dospávám to, co jsem přes týden nestihla, protože když se mi v týdnu podaří spát pět hodin, beru to jako výhru.

(To není stížnost ani fňukání, to je radostný výkřik, že po letech, co jsem se snažila věci měnit aktivistickým způsobem, mám možnost činit tak oficiálně s posvěcením českého lidu. :) To kdyby si zase nějaký můj hejtr vyložil má slova jinak a smál se mi, jak fňukám, že konečně za jeho pracuju. Vězte, že vést vlastní podnik a každý den bojovat o to, aby nezkrachoval, je práce podobná. A já podnikám od pětadvaceti, nikdy jsem tak nebyla úplně flákač. Ostatně pan premiér přinesl do politiky větu „vést stát jako firmu“ nikoliv náhodou…)

A co teprve ministr Macinka?

Jak se pak musí spát našemu dvojímu ministrovi Petru Macinkovi? Obdiv a poklona! Včetně jeho konkrétních kroků, které předvádí. Například odhalení minulých investic Ministerstva zahraničí za vedení Jana Lipavského.

Který český občan by nechtěl vlastními daněmi podpořit pochod hrdosti gayů, lesbiček a všemožných pohlaví v Hanoji, že?

To, že se politika aktivistická změnila v politiku realistickou a diplomatickou, ve mně vyvolává opravdovou radost. A to, že opozice pořád vede politiku aktivistickou, nosí na dánskou ambasádu pamflety, natáčí neustále aktivistická videa, používá nálepku za nálepkou namísto argumentace, mě vlastně taky těší.

(Gabriela Sedláčková na jednání výboru. FOTO: archiv)

Realita versus internetový svět

Ostatně jestli má být letos něco symbolem koalice SPOLU a ODS, pak je to zvažovaný vstup do Občanské demokratické strany Janem Lipavským a to, jak ho tam dříve konzervativní ODS s otevřenou náručí vítá. Sic to není ODS, kterou jsem volila a kterou pamatuji, ale je to odraz ODS, jakou nyní známe. Aktivistická, fungující na základě veřejnoprávních průzkumů, které sic většinou nevypovídají o realitě, ale o ideálním světě progresivních aktivistů na síti X. Čím více postupuje doba, tím více se mi zdá, že i náš západní svět se blíží tomu americkému. Nynější opozice jsou demokraté, nynější vláda republikáni (obě skupiny rozdělené do vícero křídel). Ať už se mi Trumpova jednotlivá vyjádření a činy líbí, nebo ne, rozhodně za ním něco hmatatelného vzniká. Něco se posouvá. Něco se děje. Něco, co nestírá práci našich předků. Něco hrdého. Suverénního. Ne jako za vlády demokratů, kteří se nás snažili přesvědčit, že prezident Biden, ovládaný demencí a lidmi za ním, je tou nejlepší volbou pro budoucnost celého světa.

Teď se podobný scénář opakuje u nás. Naše současná česká opozice, která našla vůdce v současném prezidentovi, má před sebou téměř čtyři roky práce kydat na současnou vládu hnůj, aby „ty zlé“ mohli vystřídat zase „ti dobří“. Jen se tady jaksi pozapomnělo, že čeští voliči už jim to tak úplně nežerou. Možná právě proto, že si ověřují informace a že už americký scénář viděli v přímém přenosu.

A tím se vracím zase zpátky na začátek. Do mé rodné Olomouce. Do míst, kde se vždycky setkám s realitou, a v ulicích mezi občany tak zjišťuji, že většinový názor lidí rozhodně neodpovídá názoru mainstreamu ani anketám v médiích, jakými jsou Deník, Seznam.cz. a podobné… A to mě vždycky znovu potěší. Můžete ignorovat realitu, ale nemůžete ignorovat důsledky ignorování reality.