Mezi přítomnými v auditoriu nechyběla krajská radní za ODS Marcela Krejsová a mezi mládím bylo vidět i několik bývalých novinářů z regionu.
Autorská práva s problémy a v konfliktu
„Autorská práva v digitálním prostoru jsou v podstatě neexistentní,“ uvedl docent Rozehnal a zdůraznil, že technologický vývoj přinesl obrovské výzvy autorskému právu, které na ně není schopné reagovat. „Vzpomeňme si, co se strhlo, když byla projednávána mezinárodní smlouva AKTA, ač pro ČR to neznamenalo v podstatě nic. Náš autorský zákon byl vyjmut a smlouva byla spíše zaměřena na země typu Čína, kde jsou autorská práva porušována. Stejně tak smlouva o pacifickém přátelství, kterou se Spojené státy nebudou cítit vázány, se také věnuje autorskému právu. Problém je, že copyrightové právo je založeno na teritorialitě, zatímco digitální svět je založen na globálním prostředí. Copyrightové a autorské právo je zastaralé a neodráží potřeby současného mediálního světa. Ukazuje se, že ekonomická využitelnost autorských děl je do určité míry iluze. Musíme najít nějakou cestu, jak rozdělit ta práva na vlastníky copyrightu, tedy tvůrce obsahu a uživatele. Pokud to necháme, jak to je, tak to možná vyřeší trh. Já jsem k tomu ale spíše skeptický. Zatím to nevyřešil, a ani to nevypadá, že by byl schopen vyřešit,“ uvedl host.
Správa digitálních práv je podle něj uživatelsky nepřívětivá a začíná se od ní ustupovat. „Autorské právo není nedotknutelným souborem a je potřeba jej přizpůsobit technologiím, a nikoliv naopak… Každé kliknutí je vlastně porušením autorského práva,“ konstatoval právník a na adresu sociálních sítí, kde si může každý, jak chce, stanovit datum narození při svém prvním přihlášení, pronesl, že „... na Facebooku existují miliony uživatelů, kteří jsou mladší než deset let. Zveřejňují tam obsah, který je závadný a oni ještě nejsou mentálně schopni si jeho závadnost uvědomit.“
Tlak a ochota mu čelit
Poté Daniela Drtinová přečetla svůj příspěvek. Mimo jiné uvedla, že dlouhodobé vztahy mezi novináři a politiky se nyní bohužel dostaly do jiného světla, nebo spíše do tmy po dosud neobjasněné vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka. „Politické tlaky na novináře tady byly vždy. Jako novinářka působím v naší zemi, o níž kdysi BBC natočila dokument s příznačným názvem Království zapomnění, už celé čtvrtstoletí. Odvažuji se tvrdit, že novináři dnes nečelí většímu tlaku než dříve. V čem je rozdíl, je ochota a síla tomuto tlaku čelit. V České televizi, kde jsem roky působila jako politická zpravodajka a moderátorka, se nějaká forma politického tlaku objevovala každých pět let. Vždy tak rok po nástupu nové politické garnitury po volbách. V ČR volí ředitele České televize poslanci, a to jimi navolenou Radu ČT. Tuto radu ovládají skrze generálního ředitele. Neexistuje, aby se do čela ČT dostal někdo, koho neposvětily nejsilnější politická strana nebo povolební koalice. Generálním ředitelům České televize mnohdy nezbývá, než docházet do Poslanecké sněmovny v mírně řečeno shrbené postavě,“ uvedla Drtinová a pokračovala:
„Když jsem moderovala politické diskuse, tehdejší a též současný generální ředitel se přišel zeptat politiků do Poslanecké sněmovny, zda jim vyhovuje konfrontační styl vedení rozhovoru s nimi. Toto bylo vždy a zažili jsme to mnohokrát. Největšího rozměru dosáhl tlak na Českou televizi v roce 2000, kdy televizní zaměstnanci reagovali na neúměrný zásah do nezávislosti veřejnoprávní televize stávkou,“ vzpomínala.
Co je a co není (ne)přirozené
„Politické tlaky na média jsou podle mne zcela přirozenou součástí fungování a vyvažování, kdy nepsanou čtvrtou velmocí jsou právě média. Původně strážci demokracie, takového trochu zprofanovaného dvousloví hlídacího psa. Problém nastává ve chvíli, kdy se ze psa stává poddajný psík, ratlík. V podobě ředitele, který se před politiky skloní, nebo novináře svázaného pouty dluhů a hypoték a z toho vyvěrajícím strachem či autocenzurou. Situace došla v Česku tak daleko, že se dnes pro tento termín ustálil pojem hypotékoví novináři. Novináři zasažení kvůli svým dluhům autocenzurou. Právě tu vnímám v dnešní době jako obzvláště zákeřnou a nebezpečnou, protože palivem, které ji živí, není primárně tlak ze strany politika, ředitele nebo majitele média, pro které novinář pracuje, ale je to osobní strach, pod jehož tlakem novinář zcenzuruje sám sebe, aniž k tomu nátlak jiného aktéra je vůbec potřeba. Co kdybych se náhodou svým textem, který vyjde zítra, nebo svým rozhovorem s politikem někomu znelíbil a přišel o možnost splácet hypotéku, kterou jsem si teprve nedávno pořídil a tolik let je přede mnou. Formy tlaku, kterému jsou novináři vystaveni, jsou dnes mnohem sofistikovanější než dříve,“ pokračovala Drtinová na konferenci v Plzni:
„Ať je to již všudypřítomná autocenzura, nový fenomén, pokud jde o obří plochu jejího rozsahu, anebo poměrně dost propracované systémy vnitřní kontroly, které jsou v některých médiích nastaveny, tak aby se zkrátka některá témata k divákovi vůbec nedostala. Nevím, jak to funguje v tištěných médiích, která vlastní politici, nepracovala jsem v nich, ale v ČT, když se některé téma nebo host neměli objevit v hlavní relaci, tak se zkrátka vůbec neobjevil ve vysílacím plánu. V ČT už pár let nepracuji, a zda tam dochází k nějakým formám nepřípustného ovlivňování zpravodajského obsahu, samozřejmě nevím. Vypozorovala jsem, že se médium může zcela náhle a nečekaně stát bojovníkem za svobodu a demokracie, když se to hodí. Respektive když nastoupí ‚nepřátelská politická garnitura k moci‘. A to je právě kámen úrazu, ke kterému se nyní dostáváme.“
Jediný způsob, kterým se dá politickému tlaku podle Daniely Drtinové čelit, jsou kontinuita, stabilita, nepoddajnost média ve všech časech, předvídatelnost, neohýbání se před někým a nikdy, vnitřní integrita, přesně ta, kterou potom novináři zkoumají v rozhovorech a vyžadují od politiků. Jakmile se jednou médium ohne, zůstane dlouhý čas ohnuto a narovnává se velmi těžce a trvá to příliš dlouho. „Má zkušenost je taková, že pokud politik ví, že se neshrbíte nikdy před nikým, po čase už to ani nezkusí… To je síla, na které stavějí západní média, například BBC, kdy v podstatě zůstává médium vnitřně neporušené a má pak dost vnitřní síly, o kterou se může ve zlých časech opřít,“ uvedla novinářka z DVTV.
„V poslední televizní krizi, když skupina novinářů zdokumentovala hned několik nepřípustných zásahů do obsahu veřejnoprávního zpravodajského vysílání, jsem se mnohokrát ptala novinářů, svých někdejších kolegů, z čeho mají tak paralyzující strach. Nežijeme v Rusku, nepohodlní novináři neumírají, i když bohužel se toto podle všeho mění. Ale stále nejsou zavíráni třeba do blázinců. Přesto strach některých v Česku přesahuje únosnou míru, a bortí tak základy této profese a vnitřní integritu těch, kteří je mají nést.“ Dnes podle ní informace procházejí obrovskou vnitřní krizí.
Politici – ignoranti
Veselovský k tomu uvedl několik poznámek: „Tlak na novináře není jiný, ale podle mne se proměnila jeho kvalita. Jedna část politiků, a dokonce politických stran, trpělivě ignoruje část novinářské obce, která jim jde po krku. To jsem předtím za celou dobu nezažil, aby celá jedna politická strana, která je ve Sněmovně, ignorovala jednu část novinářské obce. Tomu se poměrně obtížně čelí. My pak třeba dost obtížně můžeme našim divákům přinést informace, které se té konkrétní politické strany, například SPD či hnutí ANO, týkají.“
K fake news pak řekl: „… vůbec nepochybuji o tom, že právo pokulhává, pokud se týká specifikace a jeho rozpoznávání. Pro mě je extrémní komplikace v tom, kde leží hranice, co je a není fake news, co je jenom alternativní pohled. Na druhou stranu si nedokážu představit hranici, kde je či není už něco, čemu říkáme fake news. Pak je tu ještě jeden potenciálně nebezpečný moment. Jako problém vidím to, že jsou akceptovány někým, kdo nedávno patřil do meinstreamu. Poslanci, členové vlády, zástupci veřejnoprávních médií najednou říkají, že tato oblast, o které si možná ostatní říkají, že je nebezpečná demokracii v ČR, je vlastně akceptovatelná. Mluvím konkrétně o členu Rady Českého rozhlasu, kde byl již v roce 2013 zvolen člověk, který je absolutně pro veškeré fake news a Aeronety, pro něj je to relevantní médium a teď nedávno byl zvolen do Rady ČTK. Pan Petr Žantovský, který říká na jedné straně o chemtrains a na druhé straně zprávy meinstreamového média tak, že někde mezi tím je pravda. To úsloví, že pravda je někde uprostřed, je pro mne fascinující. Když to říkají lidé, kteří mají kontrolovat veřejnoprávní média. A to by se dalo ještě nějak přežít, ale když vidím generálního ředitele Českého rozhlasu, jak se zúčastňuje něčeho, co je Krameriova cena, a říká – je potřeba přivádět do veřejnoprávního rozhlasu více alternativních pohledů na věc,“ uvedl Veselovský.
„Alternativní pohled na věc je v mnoha případech akceptovaná lež. Tak pro mne to dostává jinou kvalitu. A přiznám se, že právo je zatím bezbranné vůči fake news, tak novináři jsou také bezbranní. Jak se k tomu postavit, co s tím dělat? Mnoho webů, které se pohybují přesně na hraně, s tím se velice obtížně pracuje. Poslední volby, ať již prezidentské nebo do Poslanecké sněmovny, pro mne ukázaly, že fakta téměř nic neznamenají. Skončila síla politických programů, již před komunálními volbami už tehdy hnutí ANO v Praze jasně vyhrálo bez programu a bylo to jasně deklarováno v několika rozhovorech. A přesto to voličům bylo jedno,“ posteskl si novinář z DVTV. Volby do Poslanecké sněmovny byly podle něj postaveny daleko více na dojmech než na programech. „Jako novináři se mi s tím extrémně těžko pracuje.“
Psali jsme:
V úterý to vypukne(?)
Poté varoval: „V úterý 27. března zasedá volební výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a na tom má být hlasování o výročních zprávách veřejnoprávních médií. Za mě je to jedna z nejnebezpečnějších věcí pro veřejnoprávní média. Stačí dvojí neschválení výročních zpráv, za rok 2016 účelově neschválené stále leží ve Sněmovně, a po druhém neschválení je odvolána rada veřejnoprávního média, na kterou je vázán generální ředitel. To pro mne symbolizuje jiný, o něco sofistikovanější útok na veřejnoprávní média, než jsme byli svědky třeba v roce 2000.“
Jindřich Šídlo se na začátku přiznal za smíchu přítomných, že má hypotéku. „Řada věcí se stala v důsledku velké ekonomické slabosti a klesajícího výkonu vydavatelských domů… Teď mají média trochu štěstí, protože prožíváme trochu prosperity, ale přijde další vlna ekonomického cyklu, která nás nutně asi vrátí do ekonomického poklesu, a doufejme, že ne tak dramatického,“ uvedl Šídlo a dodal, že se média tradičně přeceňují. A to nejen před volbami.
Poté pohovořil o sociální síti, které se stal nedobrovolným účastníkem: „… sociální síť nevyžádaných e-mailů. Ratiborský, Dvořák, Dražan, to jsou adresy, odkud to chodí. To je úplně absurdní. Teď se o tom začalo více mluvit, je to věc naprosto neprozkoumaná, neregulovatelná,“ posteskl si Šídlo a upozornil na „… fascinující osobnost docenta Žantovského. „Teď se to otáčí. Jako by se to, co kdysi bylo mainstreamem, stávalo alternativou. Všimněte si, s kým komunikuje prezident republiky. Je to jeho právo, chápu to, ale to by se před deseti lety nestalo,“ konstatoval komentátor a dodal, že podle výzkumů 41 procent amerických voličů v roce 2016 bralo své zprávy na základě Facebooku. „Nakolik je to neskutečná bažina, se jistě ještě dozvíme,“ dodal.
Evoluce bulváru
Jako první otázka v diskusi byla od mladíka k bulváru: „Je souvislost fake news s bulvárem, je to vyšší evoluční stupeň bulváru?“ „Říká se, že ne, ale já bych řekl, že jo,“ konstatoval stručně Veselovský.
Šídlo na to: „Bulvár je k tomu náchylnější. Ale podstatou bulváru není záměrné vypouštění nepravdivých zpráv. Oni k tomu dospějí svou touhou po senzaci, ale není to továrna na falešné zprávy!“
„Když bulvár vstoupil do soukromých vod veřejného života, šel do vrstev, do kterých by seriózní meinstreamová média nešla. Ale mohlo to mít očistný charakter, protože je veřejný zájem psát o některých veřejně známých lidech, vidět, jak fungují v soukromém životě. Fake news jsou spíše vedeny z roviny propagandy,“ odpověděla Drtinová. A právník Aleš Rozehnal za sebe řekl, že jde o něco zcela jiného.
„Využívají podobné prostředky a sdělování. Fake news jsou šířeny proto, aby zmátly a oklamaly čtenáře či diváky za nějakým účelem, o kterém ani nevíme. Prostě udělat z lidí hlupáky, aby se nechali vést tou falešnou zprávou. Bulvár možná něco přehání, možná jde za hranice soukromí, ale není primárně určen k tomu, aby lhal. Čtenářů bulváru je relativně velké množství, ale čtenářů a propagátorů fake news snad proboha není tolik. Ti, kteří se dostali do funkcí, nejsou všichni, jako je pan Žantovský,“ doufá.
Proti Soukupovi, aneb Zmar Barrandova
„Existuje jedna televize, která fake news ve svém pořadu publikuje,“ zaznělo ze sálu. A jistá dívenka na to vykřikla: „Barrandov!“ „Daří se jí a rada s tím nic nedělá… Co se děje z úst pana Soukupa,“ dokončil za smíchu lidí dotaz mladý tazatel z auditoria. Rozehnal uvedl, že „... rada zahájila několik správních řízení, která by mohla vést až k odnětí licence, což samozřejmě nepovede, protože on má relativně silné politické zázemí. Kdyby si toto před 15, 18 lety dovolila jiná soukromá televize, tak by o licenci přišla. Ale zároveň si nemyslím, že by to byly fake news. Jsou to neobjektivní, nevyvážené zprávy. Mimochodem, tak jak je tam veden útok proti České televizi, tak nevím, zda věci prospěje, protože vyloučí jakoukoliv debatu, byť smysluplnou, o nějakých negativních jevech, které se tam určitě projevují. To, jak ČT tají některé smlouvy, je trestuhodné,“ uvedl právník a vrátil se k Barrandovu:
„Jakým způsobem je to prezentováno, jaká míra nepravd a polopravd je tam přidána, bude znamenat, že ta debata bude na nějakou dobu vyloučena. Je to neobjektivní, nevyvážené, ale stupně fake news to podle mne ještě nedosahuje…“
„Deformuje to novinářské prostředí. Nevím, kolik lidí se na TV Barrandov dívá,“ uvedla za smíchu přítomných Drtinová, „… sedm procent… Já jsem to viděla tak jednou. Politici, kteří tam chodí, kteří používají toto médium jako hlásnou troubu svých názorů, kteří nejsou konfrontováni, pak samozřejmě nemají potřebu chodit jinam. To deformuje mediální prostředí,“ vysvětlovala.
Veselovský přítomným vysvětlil, že „... pan Soukup je vlastníkem největší mediální agentury v Česku… To je jistě shoda okolností,“ usmál se a pokračoval: „Proto tam chodí ti, kteří za jiných okolností by si to rozmysleli. Tak se pak rozmýšlejí, jestli mají chodit do Máte slovo a nechat na sebe hulákat z deseti centimetrů, nebo posouvat fotky na nástěnce,“ uvedl za opakovaného smíchu přítomných Martin Veselovský.
Šídlo pak řekl: „Já o tom člověku nechci debatovat. Ve Spojených státech takto začala před dvaceti lety stanice Fox News, pro chudé,“ přerušil jej smích přítomných. „Problém veřejnoprávních médií, za co se má platit, co má dělat, je všude ve světě. To je legitimní debata, kterou tímto o několik let odsuneme. Pohladit někoho, někoho seřezat – tak je to nastavené,“ vysvětloval.
Veselovský pak uvedl konkrétní příklad: „Mě zajímalo, jak pan poslanec Kolovratník, který oslovil pana Žantovského, aby byl zvolen do Rady ČTK, proč vybral jeho. On o něm říkal, že je význačný mediální odborník, že přinese čerstvý vítr a pomůže s digitalizací fotoarchivu. Což bylo trochu překvapující… Pak jsme natočili s Petrem Žantovským rozhovor, kde proběhly všechny ty úvahy o chemtrains, o legitimních úvahách člověka, který se stará o činnost ČTK, a já jsem ten odkaz panu poslanci poslal a napsal jsem mu nějakou stopáž, když se na to nechce dívat. Od té doby jsem už s panem poslancem nemluvil, a tak trochu předpokládám, že mluvit nebudu a asi jej neuvidím. Pro mne to je smutný případ, protože Martin Kolovratník je šéf jednoho z veřejnoprávních rozhlasů…“ „Pardubice!“ zaznělo ze sálu a novinář z DVTV pokračoval: „… a on by měl mít v krvi veřejnou službu a tady jsem byl svědkem čistě autoritárního kroku a vlastně nevím, kvůli čemu tam ten pán (Žantovský – pozn. autora) bude, a to mě děsí.“
„Podívejme se na hospodářské výsledky TV Barrandov,“ pustil se do ekonomické situace diskutované televize Šídlo. „Každý rok je tam ztráta ve výši několika desítek milionů, je tam kumulovaná ztráta, myslím, 400 milionů. Stejně tak ta časopisecká část má obrovitánskou ztrátu a je vidět, že ta dřívější dotace z mediální agentury také přestává, protože i když obrat je úctyhodný, tak ty zisky rok od roku klesají. CMC se očividně také dostala do nějakých problémů, takže si bude chtít tu svoji investici, kterou tam dali a která je podle účetní uzávěrky 250 milionů, vytáhnout. Takže dlouhodobě je toto médium neživotaschopné,“ triumfoval Šídlo.
Poslanec Klaus – šiřitel fake news
Důchodce, bývalý dlouholetý rozhlasák Jiří Blažek, připomněl v pokračování diskuse, že „... šéfové určují, jaké médium bude. V okamžiku, kdy nemá úroveň a inteligenci. Byl kdysi jeden článek, že třetina národa jsou pitomci. Já tady vidím zbylé dvě třetiny. Vše souvisí s úrovní publika,“ věří. Drtinová mu odpověděla, že to záleží i na úrovni novinářů. „Události a komentáře nečelily dříve žádnému tlaku, protože tým byl kompaktní. Tam docházelo k nepřípustnému ovlivňování v jiných pořadech, kde tým byl rozptýlenější, kde byli mladší novináři.“
Dnes v médiích dochází k jevu, kdy starší novináři jsou odsouváni z pozic, protože ti mladší jsou lépe manipulovatelní.“ Následovalo několik poznámek muže středních let: „Fake news mi na Facebooku chodí zprava i zleva. Podle mne jde o to, že šíříme neověřené informace.“ „Fake news přicházejí ze všech stran…,“ potvrdil právník Rozehnal. A Veselovský na to: „Když vezmeme pana poslance Klause, tak on je podle mne klasický šiřitel fake news z druhé strany. Protože z Facebooku konstruuje některé věci. Dříve se tomu říkal spin, dnes se tomu říká fake news,“ dodal.
Tím skončila oficiální část akce a pro všechny přítomné byl připraven raut.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
