V médiích běží debata ohledně nejtěžších nemocí. Jeden tábor tvrdí, že jsme za svůj život a jeho průběh sami odpovědní včetně nejvážnějších nemocí. Ti druzí říkají, že nemocný je obětí nemoci, genů a možná i nešťastné náhody. Kde je podle Radana Gocala, lékaře a internisty, jenž nyní působí ve Frenštátě pod Radhoštěm, pravda?
„Já si myslím, že to není úplně černé a bílé. Když hovořím s lidmi, kteří mají rakovinu a třeba pokročilou rakovinu, a ti lidé se často rozpovídají, protože se jich ptám na spoustu věcí, tak ve sto procentech se shodnou, že tam byl dlouhodobý psychický deficit, dlouhodobé psychické stresy. Což je u všech lidí shodné. Ty další faktory, které u nich hrály roli, je tady chemická doba, tisíce chemikálií, které mají, koktejly chemikálií, které mají často velice toxický, často i karcenogenní charakter, je tady těch faktorů strašně moc, které také na to působí a člověk se může částečně vyhýbat těmto faktorům. Ale ne úplně. Ale vždycky ten psychický stav těch lidí. Tito lidé, kteří opravdu tu nemoc mají, hlavně, když se bavíme o té rakovině, ale i o jiných nemocech – i chronické infekce, tak vždycky se shodují v tom, že tam byl dlouhodobě těžký psychický problém. Ať už v rodině, v práci, a tak dále,“ poznamenal.
„Ono to má svoji logiku, protože když se podíváte na to trošku jinýma očima, tak když půjdu v Tatrách po horách a budu tam sám a potkám medvěda, tak teď se na sebe s tím medvědem podíváme a ve mně by se krve nedořezal. Což to přísloví vyplývá z té situace, protože v té chvíli mi jede tep 150, já stojím, možná dostanu průjem, protože mi přestane fungovat trávicí trakt, přestane fungovat imunitní systém, protože mi v té chvíli funguje pouze dinosauří stav. Já jsem připraven, abych s tím medvědem bojoval, nebo utekl. A v té chvíli systém vypnu, abych připravil všechno pro to přežití. Nebo útěk. Nějak to dopadne. Nějak toho medvěda přeperu, nebo medvěd přepere mě, nebo uteče medvěd, já neuteču, protože on je rychlejší než já, takže v té chvíli ta situace, pokud ji přežiju, pomine a ten systém se vrátí do normálu, začne fungovat všechno, imunitní systém,“ pokračoval.
„A když si představíte, že vlastně máte chronický stres, vztah v rodině, v práci, někdo vás tam deptá, něco nevyřešeného, a ten člověk se neumí s tím vyrovnat, ale pokračuje v tom stresovém systému dál, ještě to nikomu neříká, drží to v sobě, tak samozřejmě on vlastně s tím medvědem bojuje stále, neustále, takže on vlastně ten systém, který ho má chránit, vypíná. A ten systém je spojený, nervový, imunitní, hormonální. A pokud ty systémy, které jsou pro nás ochranné, hlídací, vypnete, přestane dobře fungovat imunita, tak čemu se dobře daří? Nádorovým bujením, které nejsme schopni ohlídat? Virům, bakteriím, parazitům? A samozřejmě některé tyto stavy vzniknou, stanou se chronickými, a já pokud bych chtěl s tím něco udělat, ať už budu volit jakoukoliv léčbu, tak první musím vyřešit psychický stav,“ dodal.
Gocal se také vyjádřil k tomu, co vede lékaře, aby řekli diagnózu s nějakým uvedením délky života. „Určitě je nenutí pojišťovny. Ty s tím nemají nic společného. Ze školy už jsem opravdu hodně dlouho pryč, takže jak to probíhá dneska, nevím. Vím jedno, že na medicíně se opravdu neučí nic, co se týče životního stylu. To znamená, že tady ten prvotní základ tomu chybí a myslím si, že většina doktorů nemá téměř žádné nějaké psychologické minimum, empatické minimum, protože tady spousta lidí, co si hraje na nějakou empatii, tak ta empatie chybí, a to je prvotní krok, takže já nevím... Pokud budete mít opravdu eticky kvalitního primáře, jakéhokoliv pracoviště, tak ty lidi povede k tomu, jakým způsobem se mají chovat. A ono opravdu, ryba smrdí od hlavy. Takže když budete mít toho primáře naprosto neetického, tak většina těch doktorů se tomu přizpůsobí. A naopak, když budete mít primáře, který je lidský, velice taktně se k těm lidem chová, vnímá to, tak on ty doktory k tomu vede, a ti doktoři se chovají jinak. Zdaleka to není na každém pracovišti stejně. Dokonce na různých odděleních nemocnic to bude různé, v každé ambulanci to bude různé,“ podotkl.
Fotogalerie: - Vodácký „Václavák“
Někteří lidé se podle něj nechtějí uzdravit, protože se jim na světě nelíbí. „Když mluvím s psychology, jaký je obrovský nárůst dětských depresí a dětských sebevražd, tak je vidět, že ty děti na tom světě být nechtějí. A já bych se chtěl zeptat, jak je to možné? Žijí vlastně v relativním blahobytu, takže něco je tady špatně. Ty děti nelžou, oni mají ten pocit. A myslím si, že tady by se mělo opravdu začít. To znamená, že by se lidé měli na světě těšit, radovat,“ dodal.
„Koupíte si nové auto, to je u chlapa úžasné, dva dny je šťastný. Pátý den je to normální a pak je to úplně normální. Ale když se máte potkat s kamarádem, kterého jste půl roku neviděl, měl jste ho rád a on vás. A řeknete si, že půjdete na pivo, vy se na něj 14 dní těšíte. Na to, že si s ním pokecáte. Takže lidé se těší na ty běžné věci a to je ten návrat k přírodě. Lidé jsou šťastní, v hezkém prostředí, když se těší na ty jiné lidi. U toho by se mělo začít a hledat ty příčiny. Možná hledat příčiny toho, proč ty děti šťastné nejsou. To potom souvisí s tím, proč ti starší lidé šťastní nejsou a já si myslím, že dneska i řada psychologů a psychoterapeutů na to odpovědět umí. Ale nemají tu moc, aby to změnili. To jsou systémové změny. A jak dneska vidíme, tak si myslím, že ty systémové změny se dějí trošku špatným směrem,“ zakončil.
Obdobně jako Gocal – tedy že se někteří lidé nechtějí uzdravit – se vyjádřil nedávno herec Jaroslav Dušek. V rozhovoru s moderátorem Čestmírem Strakatým totiž hovořil o rakovině jako následku životního stylu.
K potvrzení svých slov si vzal za příklad svou maminku i oba její rodiče, kterým se všem stala osudnou právě tato diagnóza. „Vy si myslíte, že ten člověk umře na rakovinu. A já si myslím, že umře na to, že nenávidí život,“ vykládal zjevně překvapenému Strakatému. „Ten člověk nemá rád život, nemá rád sebe,“ trval na svém umělec.
Moderátor protestoval, že říci to takto lidem, kteří s tou nemocí bojují, je hrozné. „Ne to je ta zpráva, kterou on to může otočit, když chce,“ nesouhlasil Dušek. A nakonec prohlásil, že se dá odhadnout, který z pacientů s rakovinou zemře a který se z toho dostane.
„Já si nemůžu nevzpomenout na smrt mojí matky. Zemřela na rakovinu a ona chtěla žít,“ namítal Čestmír Strakatý.
„Že někdo říká, že chce žít, neznamená, že to chce,“ vysvětlil suverénně Dušek. Jestli to skutečně chce, to podle Duška poznáme z toho, jak žije.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
