Na úvod Gavlas připomenul nejstarší etapy Severoatlantické aliance, vzniklé před sedmdesáti lety 4. dubna 1949. „Celý kapitalistický Západ bojoval od první světové války proti socialistickému ruskému (sovětskému) státu. Tato protikladnost společenských systémů byla ve vztazích Západ – Rusko trvale obsažena, tedy i v době 2. světové války. Spojenectví s Ruskem bylo zcela pragmatické spojenectví proti ještě většímu nebezpečí pro Evropu a svět – nacistickému Německu. Vytvoření obranné aliance v tomto stavu ruské vojenské převahy v Evropě po skončení války, bylo logickým krokem. Koneckonců i SSSR usiloval o získání spojenců pro rozšíření toho, čemu se později říkalo socialistická soustava,“ připomíná Gavlas podstatu vzniku organizace NATO a její důležitost.

Načež se přesunul k ne až tak nedávné historii, s níž se pojí i výročí 20 let České republiky v NATO: „Velkou příležitostí pro vývoj vztahů mezi Východem a Západem byl rok 1989 a další bezprostředně následující roky – rozpad Varšavské smlouvy a SSSR, převzetí vlády v zemích bývalé Varšavské smlouvy opozicí a tím likvidace ‚světové socialistické soustavy‘. Tato příležitost nebyla využita. Objevovaly se v té době různé myšlenky, dokonce i prezident Václav Havel po rozpuštění Varšavské smlouvy řekl, že i NATO by se mělo rozpustit, když už nemá nepřítele. Tato myšlenka a ani jiné teorie neutrálního Československa – mostu mezi východem a západem, strategie obrany všech azimutů a další, nebyly samozřejmě realizované. NATO, přes počáteční nejistotu ‚jak dál bez nepřítele‘, de facto pokračovalo v předchozí politice, a dokonce poprvé vyslalo své ozbrojené síly do války v Jugoslávii. Zvítězila koncepce rozšiřování NATO na východ, přičemž je nutné podotknout, že státy – bývalé satelity SSSR o přijetí velmi stály.“

„Další vývoj známe docela důvěrně. Zapojení do válek na Blízkém východě, vznik ‚Islámského státu‘, chaos a šíření terorismu do Evropy, nelegální rozsáhlá migrace, a to vše na pozadí rychlého rozvoje ekonomiky Číny a obnovování moci Ruské federace, ztracené po rozpadu SSSR a následné krizi. Najednou vzniká síla, která je schopna postavit se Spojeným státům – současnému, zatím nezpochybnitelnému, světovému hegemonu, a prosazovat vlastní politiku, nekompatibilní s tou americkou, respektive západní. Asi lze konstatovat, že je to počáteční fáze etapy změny světového hegemona, kam patří nejen ozbrojená síla, ale i všechny pokusy USA o revizi stávajících smluv a dohod, které se jim zdají pro ně málo výhodné, vyvolávání celní války, embarga na kde co, včetně nejbližších spojenců v Evropě. ‚America First!‘ ve zcela nahé podobě,“ připomíná dále Gavlas a poukazuje na vedoucí postavení USA.