První byl v listopadu 2007 Tomáš Kejla, který Babišovi sjednával „schůzky s různými osobami mocenských a obchodních struktur“. Jakl byl prý sám účastníkem dvou takových schůzek. Kejla následně zemřel. Někdo tvrdí, že na ránu do hlavy, někdo na krvavé zranění, oficiálně však nešťastnou náhodou.

O osm let později, březen 2015, umírá Peter Kovarčík, slovenský podnikatel a do určité doby přítel a kolega Andreje Babiše. Také rána do hlavy nebo krvavé zranění, spíše ale opět nešťastná náhoda. „To je nám kolem pana Babiše smrtících náhod, že?“

Kovarčík byl Babišův spolužák, oba spolu byli na cestě do Maroka, oba spolu velmi rychle zbohatli. „Kontakty z pézetky uměli využít šikovně.“ V závěru však jejich vztahy v mnohém ochladly. Kovarčík totiž tvrdil, že „počátky Babišova zázračného zbohatnutí byly provázeny velmi podezřelými okolnostmi“.

„Že jsou to všechno jen mé domněnky? Jistě. Já si to tak ale opravdu myslím,“ píše Jakl a dodává, že i domněnky se mají zveřejňovat, když se o něco opírají, na otázky však odpovědět neumí. „Jiní by ale mohli konat a na ty otázky hledat odpovědi, třeba hlídací psi naší demokracie,“ myslí si Jakl.

V současnosti však většina lidí, která by mohla někde pravdu dohledat, je na nějaké výplatní pásce Andreje Babiše. Novináři, protikorupční fondy, vlastně všichni.

„Ani já bych o tom prý neměl mluvit nahlas, jak mi radili někteří mí přátelé,“ říká Jakl a dodává, že ochranku si ale platit nebude. Protože kdyby skončil jako Kovarčík či Kejla, svou domněnku si tím akorát potvrdí.

• Celý text Ladislava Jakla ZDE