„My tyto národy velmi podceňujeme, což není moudré. Evropský a americký voják jde do akce většinou technicky dobře vybaven a za plné logistické podpory. Ale žold je chabá motivace, když jde do tuhého. Už po prvních výstřelech je sice vše jinak, ale pořád v sobě cítí pud sebezáchovy. Islámští bojovníci ho většinou nemají. Umíte si představit, aby rodina v době války nechala své děti prošlapávat minová pole? My ne! U nich hraje hlavní roli vyšší bytost, tedy Alláh. Jestli to chce Alláh, tak mučednickou smrt ocení,“ zmiňuje František Vaňásek, fotograf a kameraman, který je asi posledním Čechem, co zažil islámskou revoluci v Íránu na vlastní kůži. Jeho cesta byla tak plná zvratů, že by to nedokázal věrně vylíčit ani hollywoodský film. My jsme se o to ve zkratce pokusili.
Moudrost starého muže
„Uvědomte si, že revoluční gardy a teokracie jsou v Íránu státem ve státě. Mají obrovskou ekonomickou moc, protože jsou prolezlé do průmyslu, loďařství i těžařství a mají k dispozici na co si vzpomenou,“ říká Vaňásek a doplňuje: „Když má íránská armáda Artesh kolem 400 000 tisíc vojáků, tak Sbor islámských revolučních gard (IRGC) asi 150 tisíc, ale jsou lépe organizované a vyzbrojené, mají ideologicky zocelené velení, takže by při střetu nejspíše vyhráli gardisté. Revoluční gardy jsou prorostlé do všech složek státní moci, takže opozici lze těžko utajit. Navíc nedávný konflikt s USA ještě utužil jejich moc a vliv. Ve válce proti USA je podporuje i opozice. V předchozích revolučních konfliktech veškerá mužská opozice skončila neslavně a dnešní nepokoje většinou organizují ženy. I když je to v muslimské zemi zvláštní, je to tak. Ostatně už za šáha měla výrazné slovo jeho osvícená a půvabná manželka, rozená Farah Díba.“
Podle něj se teď v Íránu přelévá vliv mezi vládnoucí složkou teokratickou a revolučními gardami. Ty se po poslední válce s USA zkonsolidovaly a utužily svůj vliv na úkor vstřícnějšího politického vedení. Dnešní hlava dynastie Kýros Réza Pahlaví, který žije v USA a v červnu 2025 se nabídl jako prozatímní vůdce nové íránské vlády, by v rodné zemi dle Vaňáska neměl šanci ani začít něco organizovat. Podle něj je vyhlášení současného příměří jen čekáním na další střet. Prý dojde k opětovným porušením příměří či hledání záminek, na které bude třeba vojensky odpovědět. Všechny strany budou následně považovat výsledek za své vítězství a konflikt pomalu utichne.
Chcete, aby Andrej Babiš pravidelně jednal s Petrem Pavlem?Anketa
Na začátku „odpískaná“ expedice
„Koncem roku 1977 se na mě obrátil kamarád, který byl součástí jednoho zdejšího speleologického spolku, jestli bych je nedokázal dostat do nějakého z dokumentů či týdeníků, protože už tenkrát byli závislí na sponzorech. Občas totiž v jeskyních objevili něco zajímavého, co by se dalo hospodářsky využít. Asi tři měsíce nato jsme točili film o geologii. V něm se našlo místo, kde to šlo. Natočili jsme je, jak sestupují po lanech do jeskyně, pak z bagáže vytahují neznámé horniny a analyzují je. V komentáři se řeklo, že hospodářství pomáhají i takovéto amatérské skupiny, protože oficiální geologie všechno nestačí pokrýt,“ začíná příběh vypointovaný takovými zvraty, až by si člověk myslel, že jde o dobrodružný román. Ale nejde!
Zanedlouho se mu kamarád ozval opět, jestli by s nimi nejel na expedici do Paraguaye jako kameraman. Pro pětadvacetiletého mladíka jasná výzva. Pod odborným vedením našeho předního polárníka Jardy Pavlíčka celý tým absolvoval kurz přežití a základů alpinismu v Transylvánských Alpách. Lezl po kolmé skalní stěně a pochopil, co znamená „hrábnout si na dno svých sil“. Prošel. Každý z týmu po intervenci „z vyšších míst“ získal devizový příslib na 220 dolarů, s nimiž měli odjet na expedici. Měli odplout o Vánocích 1978 na nákladní lodi východoněmecké dopravní společnosti, ale něco se pokazilo. Dva měsíce před odjezdem jim zavolali, že z provozních důvodů je nemohou vzít na palubu, ale nabídli další loď, která by odplouvala bohužel až za půl roku. Všechno krachlo. Pak se oklikou dozvěděli, že provozní důvody jsou zbraně do Nikaraguy a vézt turisty s tímto nákladem by byl risk, takže všechno, co se přihodilo, „zavinil vlastně Daniel Ortega.“
Chcete, abychom od roku 2035 dávali na zbrojení alespoň 3,5% HDP?Anketa
„Zkoumal jsem pak, kam bych se dostal nejdál do tepla. Z Prahy na Cejlon to bylo na mapě Asie dvaapadesát centimetrů, což bylo skoro stejné jako z Prahy na Lipno, byť podle jiné mapy. Tak jsem se rozhodl. Navíc jsem tam měl spolužáka z Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění (FAMU). Chtěl jsem se tam dostat po zemi, protože na letenky nebylo. Nicméně bylo zřejmé, že to bude stát mnohem víc. Obešel jsem známé, co byli v zahraničí. Ten mi nechal padesát švédských korun, onen šestaosmdesát holandských guldenů, takže jsem měl asi patnáct různých měn v celkové částce asi dvanáct tisíc korun,“ odkrývá potíže tehdejších příprav na cestu do zahraničí.
Cesta mladého muže
Nejrychlejší cesta byla letět tehdy do sovětského Baku, pak plout lodí do Íránu. Osobně se totiž znal s Muhammadem Rézou Páhlavím, tehdejším íránským šáhem. Seznámil se s ním při natáčení, když byl na návštěvě Československa. V Československém filmovém týdeníku 39/1977 o návštěvě šáha je jednou z nejdůležitějších zpráv, že nová hospodářská smlouva třeba předpokládá dodávky zemního plynu v takovém objemu, že jde o největší kontrakt, který socialistické Československo uzavřelo se státem jiného společenského zřízení. „Ostatně Írán mě vždy zajímal, protože jde o Persii, jednu z nejstarších kontinuálních říší na světě. Jeho přínos naší civilizaci a její kultuře je neoddiskutovatelný,“ podotýká.
Když ájatolláh Rúholláh Chomejní vyrazil v roce 1979 ze svého exilu ve francouzské vesnici Neauphle-le-Château nedaleko Paříže do Teheránu, tak tam asi s desetidenním zpožděním tehdy dorazil i František Vaňásek. Dálkově studoval FAMU a pracoval v Krátkém filmu Praha (KFP), ve středisku zpravodajských filmů, kde vznikal Československý filmový týdeník. Tam mu půjčili kameru a filmový materiál, dostal neplacené volno a takto vybavený si pak koupil letenku do Baku. Zde si zakoupil lodní lístek do přístavu Bandar Pahlaví, který se během plavby přejmenoval na dnešní Bandar Anzali.
A hned první noc na lodi dosti „zamíchala kartami“. Stevard ho posadil ke stolu se čtyřmi sovětskými diplomaty, co pluli do Íránu vyměnit ty dosluhující. „Vyptávali se, co jsem zač, co dělám a tak. Abychom pak neseděli naprázdno, tak jsem se vrátil na pokoj, vytáhl láhev Becherovky a dal ji do placu. Načež jeden z těch diplomatů zajásal: ‚Becherovka, éto očeň prijátnyj likér, éto ja znáju, ja byl v Karlovy Vary.‘ Tak jsme ji společně vychrupli. Mezitím jsem jim vyprávěl, že pracuji jako asistent kamery v KFP, ale sled příprav mé cesty byl tak rychlý, že nebylo už časově možné oficiálně požádat íránskou stranu o novinářskou akreditaci, a proto jsem se vydal na vlastní triko. Jeden z nich: ‚Nebojis!‘ Šel za kapitánem a obratem poslal radiogram do Rashtu na sovětský konzulát s tím, že vezou nějakého novináře z Československa, aby poslali ještě o auto navíc, abychom se vešli. Z přístavu mě pak řidič odvezl na zmíněný konzulát, kde mě pohostili a nechali přespat s tím, že jeden z jejich pracovníků se vrací následující den na velvyslanectví do Teheránu a já pojedu s ním. Tam proběhla další výměna depeší mezi sovětskou a československou ambasádou, že jim vezou novináře, který je v tuto chvíli hostem sovětského vyslanectví v Teheránu. Takže flaškou Becherovky jsem dosáhl oficiálního statutu ‚válečného zpravodaje‘,“ směje se.
V revolučním Teheránu
Íránská islámská revoluce oficiálně vypukla 7. ledna 1978. Počátek byl spojen s masovými protesty v posvátném městě Qom, které vyvolal hanlivý článek vládního tisku namířený proti ájatolláhu Chomejnímu. Tyto demonstrace tvrdě potlačily bezpečnostní složky šáha Pahlavího. Vaňásek přijel o rok později, kdy revoluce dosahovala svého vrcholu. Naším velvyslancem tam byl Vladimír Poláček, který zůstal v Teheránu s manželkou a zástupcem obchodního oddělení i po evakuaci celého úřadu.
„Vše jsme si při večeři vyjasnili a já pak mohl po celou dobu bydlet na prázdném obchodním zastupitelství. Jeho íránský kuchař, který nás obsluhoval, mu předtím, než začal sklízet ze stolu, sdělil: ‚Neberte to osobně, Excelence, je mi tady u vás dobře, slušné zacházení a tak, ale pokud Chomejní vyhlásí fatvu, musím vás i s paní podříznout!‘ Klidnému spaní to moc neprospělo. Obchodní zástupce mi navíc nabídl pohyb po městě v diplomatickém autě. Vzal jsem kameru, fotoaparáty, mapu Teheránu a jelo se. Musím říct, že v té době chodily po ulicích krásné Peršanky, s mejkapem, v minisukních, punčoškách, na vysokých kramflecích, přátelsky se smály, zvědavě komunikovaly, prostě radost pohledět,“ vzpomíná s tím, že manželství na jednu noc neuzavřel. (V Íránu lze uzavřít dočasné manželství sigheh, které může trvat hodinu, několik dní, měsíců anebo déle. Pozn. red.)
Je Petr Macinka arogantní?Anketa
„Jednou nás pozval ředitel hotelu do svého podniku, kde býval ve sklepení ohromný bar. Bylo štěstí, že jsem měl indulonou dobře promaštěné vysoké farmářky, protože jsme se brodili v pěti centimetrech whiskey a koňaku, neboť mu to tam revoluční gardy všechno rozmlátily, jelikož správný muslim nepije,“ vzpomíná dál.
Po městě mezi „check-pointy“ projížděli způsobem potulných pohádkářů a Vaňásek vždy vyprávěl něco jiného. Podle toho, kdo kontrolní bod ovládal. Všichni byli ozbrojeni, ale v civilu. „Když šlo o SAVAK, vyprávěl jsem jim, že jsem před dvěma lety točil v Československu zpravodajství o šáhovi. Sklonili zbraně a pokecali jsme, a ještě mě upozornili, na co si dát pozor. U jiného zátarasu jsem vytáhl mezinárodní studentský průkaz a poblahopřál jim, že se podařilo svrhnout šáha. Obchoďáka z velvyslanectví jen zajímalo, jak poznám, že jsou to ti nebo ti druzí, protože drobný omyl v odhadu znamenal zastřelení hned u protější zdi. Upozornil jsem ho, aby se jim díval na nohy. Příslušníci SAVAKu, i když byli v civilu, nosili stále vyfasované služební boty, tedy vysoké šněrovací kanady, kdežto všichni ostatní obouvali, co měli doma. Žabky, tenisky, cvičky a tak. Jen to je odlišovalo,“ zmiňuje.
V ulicích si totiž konkurovala levicová mládež, gardisté, policisté ze SAVAKu, mudžahedíni, fedajíni (Fedajíni se poprvé rekrutovali z řad palestinských Arabů, kteří uprchli nebo byli vyhnáni do okolních zemí. Jde tedy o označení palestinských militantů a partyzánů. Pozn. red.) a další skupiny. Vždy mu také pomohla skutečnost, že tam mělo Československo v té době opravdu dobré jméno. Stavěli jsme tam hutě, elektrárny, dodávali nábytek, předměty ze skla a zároveň jsme i poskytovali útočiště íránským levicovým emigrantům.
Agentovi pas zabaven
Jeho cesta začala jeskyní. A právě v Íránu čeští speleologové objevili nejdelší solný jeskynní systém na světě, ale to až v roce 2006. Nicméně se protloukal se dál. Do Afghánistánu, přesněji do Kábulu, se dostal autobusem opět do centra československých diplomatů, ale tentokrát se soukromou poštou z Teheránu, kde strávil celý měsíc. Z Kábulu se na střeše autobusu dostal k pákistánské hranici, za tři dny prošel pěšky Chajbarský průsmyk. V Islámábádu se na scéně opět objevil jako samozvaný kurýr.
„Asi v osm večer dojedu rikšou před velvyslanectví a z otevřených oken se linulo: ‚Nebi buď za to dík, že je ze mě bubeník…‘ Stráž u brány sice sundala samopal z ramene, ale když jsem vysvětlil, že jsem z Československa, tak zatelefonovala do úřadu. K bráně přišel pán v obleku a spatřil cestovatele v neznámé otrhané uniformě. Šlo o přešité fáračky z Metrostavu se lvíčkem na prsou. Jemu jsem předal štos dopisů. Zrovna byl Mezinárodní den žen a tak slavili. Dámy v šatech a pánové v oblecích tančili při reprodukované hudbě, mlsali vyfasované bonboniéry, které zapíjeli šampaňským. Diplomat se mnou za zády vypnul magnetofon, představil mě a rozdával poštu, kterou jsem přivezl. Nakrmili mě, napojili, mohl jsem se vykoupat, nechali mě přespat. V Pákistánu jsem také oslavil šestadvacáté narozeniny,“ pokračuje.
V Indii následně z novin zjistil, že zanedlouho dorazí na oficiální návštěvu Vasil Biľak a měl se sejít s premiérkou Indírou Gándhíovou. Výjezdní doložku měl na tři týdny, ale ty už dávno překročil. Na velvyslanectví v Dillí mu zařídili prodloužení, ale text zněl: „Prodlužujeme výjezdní doložku o třicet dnů z důvodů: ‚Ukončení zpravodajských úkolů v Íránu, Afghánistánu a Indii‘.“ Říkal jim totiž, že točí pro zpravodajský film, a tímto drobným nedorozuměním „povýšil na Jamese Bonda“. Zpět se vracel opět po zemi přes Pákistán, Írán, Turecko až do Bulharska, kde mu půjčili na letenku, a odtud už letecky do Prahy. Když se konečně dostal do celního prostoru na Ruzyni, byl naposledy požádán o otevření zavazadel. Zároveň chtěl vrátit „agentskou“ doložku. Celník si ji prohlédl, pak mu zasalutoval a povídá: „Vítám tě zpět doma, soudruhu!“
Z cesty přivezl mnoho filmového a fotografického materiálu. V práci, tedy v Krátkém filmu Praha, už si mysleli, že na něm někde na poušti hodují supi, nebo že si někde na pláži v Austrálii dává pivko. Když ho viděli, nastalo pozdvižení. Tři měsíce o něm nikdo neměl žádnou zprávu. „Během projekce takzvaných denních prací jsem v sále seděl s ředitelem Jiřím Svobodou a popisoval, co na plátně vidíme. Když se po skončení v sále rozsvítilo, otočil se na mě a povídá: ‚Rozhodně zajímavé, ale co s tím uděláme? Když k tomu dáš ten svůj komentář a půjde to do kin, tak už si neškrtneš. Kameru jsi vrátil, materiál máš z karty odepsaný, administrativně je vše v pořádku. Dones to děvčatům do střižny, ať ti z toho sestříhají biograf do školy, dají ti k tomu vhodnou muziku a máš krásnou ročníkovou práci.‘ Tak jsem s tím nakonec zamáznul seminárku na téma ‚Pracovní postup‘. Nazval jsem ji ‚Jak se vaří revoluce‘. Bylo to fakt horký materiál.“ Napsal několik článků, přednášel po základních školách. V Pákistánu si jako suvenýr koupil za pakatel pět gramů hašiše, vypadalo to prý jako karamela, a při přednáškách ho nechal kolovat. Vrátil se mu vždy okousaný. Všechny tyto vzpomínky „otevřel“ až nyní, po padesáti letech, kvůli ParlamentnímListům.cz. Ale ještě není konec.
Když následně po krátké aklimatizaci v rodné zemi dorazil kvůli policejní výzvě na ředitelství, vyslýchali ho, jak je možné, že tak moc překročil cestovní lhůtu určenou výjezdní doložkou. Policistům vysvětlil: „Když jsem byl v Íránu, zuřila revoluce. Když jsem byl v Afghánistánu, v Mazáre Šeríf se objevili Sověti a vypukla v podstatě občanská válka. Když jsem se dostal do Pákistánu, popravili někdejšího premiéra Zulfikára Alí Bhutta a vypuklo povstání v Balúčistánu. Všechny hranice za mnou spadly jako opona v divadle. Netušíte, jaké úsilí jsem pak musel vyvinout a jaké překážky překonat, abych se mohl vrátit domů.“ Policisté chápavě pokyvovali hlavami a pak mu sdělili verdikt: „Asi to opravdu nebylo jednoduché, vítejte doma a považujte záležitost za uzavřenou.“ Před odchodem se ještě natáhl pro pas, který ležel na stole, ale policista jej shrábl do šuplíku se slovy: „Ten si tady necháme. Už ho nebudete potřebovat!“
Psali jsme:
box PL na Seznam.cz + ParlamentníListy TV
sledujte PL na YouTube + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na GoogleZprávy + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na Facebooku
Centrum pravidel a procesů ParlamentníListy.cz
Váš názor? (Hlasovalo 5 čtenářů)
Skončila už definitivně válka mezi USA, Izraelem a Íránem?
napetr
