Historik Vilém Prečan se narodil v roce 1933. V roce, ve kterém nastoupil k moci Adolf Hitler. Pamatuje toho tedy hodně. Z druhé světové války si toho sice moc nepamatuje, zato z února 1948, kdy se chopili moci komunisté, toho má v paměti poměrně dost. Dodnes ví, proč tehdy nástup komunistů vítal. „Šlo o budoucnost a spravedlivý svět. Já jsem byl tehdy velký idealista,“ prozradil na sebe host. Věřil, že komunistické uspořádání světa je to správné, věřil, že přijde mír a prosperita. „To všechno, co s tím bylo spojeno, je ta komunistická diktatura, k tomu jsem se dostával až postupně,“ doplnil. Na začátku 50. let ještě jako osmnáctiletý vstoupil do strany

To, co tehdy říkal Stalin, přejímal v této době Prečan takřka jako Písmo svaté. Když od svého velkého kamaráda Milana Šimečky slyšel sprostou větu o Stalinovi, napomínal ho. „Já už se nemůžu dočkat toho sjezdu, jak dostane Stalin na prdel,“ říkal prý Prečanův kamarád krátce před tím, než došlo k odhalení Stalinova kultu. Když Chruščov odhalil Stalinův kult osobnosti, Prečanovi se prý otřásl svět.

Teprve postupně se dozvídal třeba to, jak probíhaly politické procesy s odpůrci komunistů. Postupně jako historik zjišťoval, že se vězni učili své soudní výpovědi nazpaměť a před soudem je přednášeli jako básničku. V 60. letech se mu ale zdálo, že se věci mohou změnit k lepšímu, že je možné režim změnit k lepšímu, možná tlakem zdola. Na začátku 70. let ale pochopil, že měl velmi mylné představy. V roce 1976 emigroval do tehdejšího západního Německa. Později ho prý trápilo, že komunistům pomáhal v upevňování moci. „Proto také já jsem si osvojil skromnost, nejít do politiky a jít si to odpracovat. ... Ale já už jsem vám říkal, že jsem byl tehdy příliš mladý,“ vrátil se k roku 1948 a k 50. letům minulého století.