Pokud mi čas umožnil, v uplynulých dnech jsem pečlivě sledoval komentáře k právě skončeným senátním volbám. Musím říci, že mne přesvědčily o faktu, že se politické elity a na ně navázaní ideologové strašně moc vzdalují normálnímu životu a vidí smysl ve skutečnostech, které jsou marné, zbytečné a nám, lidu politicky nezaujatému a neangažovanému, dokonce škodlivé. Ale tak to bylo v dějinách vždycky.
Čím méně jsou skupiny mocných velmožů v čele se svým panovníkem schopny opravdu vládnout, tím více institucí a úřadů vytvářejí, aby si vytvořily iluzi vlastní moci. Tuhle myšlenku najdete nejen v Parkinsonových zákonech, ale i v realitě našich dějin. Stačí se podívat na systém renesančních zemských a krajských sněmů, na instituce pozdějších vídeňských radů a tajných radů, zemských a krajských hejtmanů a podhejtmanů, stejně jako na mnohokolejnou vládu na konci socialismu, kdy jsme měli federální vládu, národní vlády, Federální shromáždění, Českou národní radu, Národní frontu a spoustu dalších institucí, které všechny řešily totéž, a sice schvalovaly nařízení ÚV KSČ. Tehdy se ovšem o něčem takovém mluvit nesmělo. Dnes se zase nemluví o tom, že obě komory našeho parlamentu prioritně schvalují nařízení z Bruselu.
Nebudeme poskakovat v úctě kolem ctižádostivých politiků
Věříte Andreji Babišovi jeho obdiv k dalajlámovi?Anketa
Doba se mění, mění se kulisy a kostýmy, ale příběh divadla, zvaného politika, zůstává. Jenže většina lidí dnes není apatických, naivních, hloupých či dokonce negramotných. Lidé za posledních pár desítek let dospěli a ve svých postojích jsme se rozhodně vyrovnali západoevropským voličům. Ne tím, že bychom papouškovali některé jejich představy, ale tím, že svůj názor umíme prezentovat. Jsme sebevědomí a nebudeme poskakovat v úctě kolem ctižádostivých politiků, pokud se před nás postaví a myslí si, že nás obloudí svými prázdnými řečmi. Umíme svůj názor vyjádřit. Třeba tím, že v duchu pozitivní anarchie nevolíme ty, které nechceme.
Politici a komentátoři jsou z právě uplynulých senátních voleb zděšeni, jak nízká byla volební účast. Shodují se na tom, že lidé si neuvědomují, jak významným právem je volit, nechápou význam senátu, nedaří se je přesvědčit, aby se chovali odpovědně. Spekulují, jak zastavit pokles zájmu, protože každé další volby přinášejí nový a nový rekord v nízkém počtu voličů. Pokud to půjde takhle dál, za pár let bude k vítězství v senátních volbách stačit mít početnou rodinu, protože její hlasy při skoro nulové účasti voličů rozhodnou.
Představy, jak zvýšit vážnost senátu, jsou komické i obludně hloupé
Já si nemyslím, že by měla pravdu většina oficiálních úvah, které na toto téma zazněly. Ne proto, že by byli analytici a komentátoři neschopní, jenže oni mají na sobě svěrací kazajku upletenou z iluzí o korektnosti, státotvornosti, serióznosti a poslušnosti k současným politickým elitám. Ale také trochu z pohrdání zdravým selským rozumem a prostými voliči vůbec. Všichni mají plná ústa toho, s jakou pokorou berou na vědomí vůli voličů, ale jedním dechem dodávají, že to musejí zařídit tak, aby se voliči chovali jinak. Aby chodili k senátním volbám a dávali hlasy senátorům.
Psali jsme:
Jenže proč voliči chodí k jiným volbám a k těmto ne? Prý se senátní volby konají ve špatných termínech, prý se volí příliš často (jako bychom za to mohli my!) a voliči jsou unaveni, prý se nepodařilo objasnit význam senátu, prý jsou lidé nezodpovědní. Houby, vůbec ne! Je to proto, že senát prostě nemá žádný smysl a všechny představy, jak zvýšit jeho vážnost, jsou komické a mnohdy obludně hloupé (třeba představa, že si budeme senátu více vážit, pokud bude mít na projednání návrhu zákona ne jeden měsíc, ale dva).
Jde o peníze, které za činnost horní komory dostávají politické strany
Většině lidí v tomto státě je naprosto jedno, kolik křesel získá ta nebo ona politická strana, protože to pro náš běžný život neznamená naprosto nic, nám jsou šarády kolem vracení a přehlasovávání návrhů zákonů naprosto lhostejné. My chceme jen vědět, co se nakonec schválí a kolik nás to zase bude stát, případně co se nám zase zakáže. A je opravdu jedno, jakými cestami to zákonodárci „upletou“. Svět nebude rozhodně krásnější, pokud bude mít v senátu většinu ten či onen. Nezmění se vůbec nic, jak se říká v románu Egypťan Sinuhet, dál budou bohatí bohatnout a chudí chudnout.
Existence senátu je ovšem důležitá pro politické strany, aby měly kam umísťovat své kamarády či odkládat neúspěšné a vysloužilé politiky, ale hlavně aby do stranických pokladen inkasovaly štědré příspěvky za senátorská křesla. To je třeba vnímat, pokud posloucháme politiky, kteří s ustaranými tvářemi obhajují systém dvoukomorového parlamentu. Nejde o nic jiného než jako vždycky v dějinách o peníze. O peníze, které za činnost senátu dostávají politické strany a jako požitky senátoři. A zaplatí to daňoví poplatníci, kteří jsou ještě tak hanební, že nechtějí ty senátory volit. Kdosi z komentátorů od kavárenského stolku prohlásil, že tyhle náklady jsou zanedbatelné ve srovnání s tím, jaké demokratické svobody nám to přináší.
Neodevzdám-li hlas, znamená to, že z dané nabídky nevěřím nikomu
Objevily se hlasy, že by se nám mělo pod sankcemi nařídit, že musíme povinně volit. Tohoto džina z láhve vypustil pan prezident Zeman. To, že tohle řekl on, je snad jediným důvodem, že se k tomu jiní politici vyjadřují rezervovaně (nebudou přece hájit totéž, co zní z Hradu). Jenže tyhle úvahy se začaly zase objevovat po právě skončených senátních volbách. Když je zle, i prezident Zeman může mít pravdu.
Ing. Miloš Zeman
Za komunismu se musela volit jednotná kandidátka Národní fronty, i když se nám nelíbila. Já si naprosto laicky myslím, že volba znamená vyjádřit svůj názor. Odevzdám-li hlas nějaké straně, říkám, že jí věřím, a ztotožňuji se s ní. Neodevzdám-li hlas, znamená to, že z dané nabídky nevěřím nikomu. Není přece logické, že se mi musejí líbit všichni. Je logické, že třeba nenajdu nikoho důvěryhodného. A nemusí jít jen o jména osob, ale často jde o instituci, kam bych měl onoho člověka vyslat. Pokud nevolím, neznamená to, že jsem proti pánovi XY, ale třeba tím dávám najevo nesouhlas s existencí senátu! Pokud nám nařídí volit, je to pro mne totéž jako v mládí, protože musím dát hlas někomu, kdo se mi nelíbí, jen s tím rozdílem, že si mohu místo jednotné kandidátky vybrat z několika alternativ těch, kterým nevěřím.
Politici jsou k ničemu, když nedokážou zrušit nepotřebnou instituci
Prý se musí posílit význam senátu. Proč? Pokud ho stále nikdo nechce volit a je zjevně zbytečný, nebylo by logičtější a systémově levnější ho zrušit? Všechny strany slibují, jak budou snižovat administrativu a náklady na veřejnou správu, a když k tomu mají možnost, sborem tvrdí, že to ústavně není možné. Tak k čemu politici jsou, když nedokážou vyřešit ani celkem elementární věc, zrušit nepotřebnou a nákladnou instituci? K čemu ty výmluvy, všechno jde, když se chce. Místo aby řešili obrázky na krabičkách cigaret, zavírací hodiny obchodů a mateřské dovolené otců, ať se starají o důležité záležitosti chodu této země.
Vychází v polovině října, objednat můžete se slevou 20 % ZDE.
Prý se nemůžeme vzdát pojistky demokracie. Pokud je senát tou pojistkou, pak by to znamenalo, že dolní komora parlamentu je nedemokratická, protože nad ní musí bdít senát. Navíc senát stejně nic nepojistí, protože ho vždycky dolní komora po vrácení zákona přehlasuje. Anebo pokud je senát tak geniální, že jen on garantuje demokracii, tak zrušme dolní komoru, ať to vše rovnou řeší ta bystrá a neomylná pojistka jedenaosmdesáti „spravedlivých“.
Z hlediska morálky, logiky a politické kultury je senát nelegitimní
Podle ústavy pochází veškerá moc z lidu. Tuto moc lid deleguje na své zvolené zástupce. Pokud tedy lid nechce moc senátu předat, pak mu ji prostě nedeleguje. Třeba tím, že se nedostaví k volbám. Současný senát funguje podle zákona, ale z hlediska morálky, logiky a elementární politické kultury je nelegitimní. K volbám se dostavilo jen 15 procent těch, kteří ho chtějí, zatímco 85 procent ho zjevně nechce nebo je jim lhostejný. A v demokratickém státě rozhoduje většina.
Je na politicích, aby nám, voličům, dokázali, zda jsou elitářští sobci, kteří si hledí jen svého stranického prospěchu, nebo zda jsou našimi zástupci a táhnou s námi za jeden provaz.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
