Pokud mi čas umožnil, v uplynulých dnech jsem pečlivě sledoval komentáře k právě skončeným senátním volbám. Musím říci, že mne přesvědčily o faktu, že se politické elity a na ně navázaní ideologové strašně moc vzdalují normálnímu životu a vidí smysl ve skutečnostech, které jsou marné, zbytečné a nám, lidu politicky nezaujatému a neangažovanému, dokonce škodlivé. Ale tak to bylo v dějinách vždycky.

Čím méně jsou skupiny mocných velmožů v čele se svým panovníkem schopny opravdu vládnout, tím více institucí a úřadů vytvářejí, aby si vytvořily iluzi vlastní moci. Tuhle myšlenku najdete nejen v Parkinsonových zákonech, ale i v realitě našich dějin. Stačí se podívat na systém renesančních zemských a krajských sněmů, na instituce pozdějších vídeňských radů a tajných radů, zemských a krajských hejtmanů a podhejtmanů, stejně jako na mnohokolejnou vládu na konci socialismu, kdy jsme měli federální vládu, národní vlády, Federální shromáždění, Českou národní radu, Národní frontu a spoustu dalších institucí, které všechny řešily totéž, a sice schvalovaly nařízení ÚV KSČ. Tehdy se ovšem o něčem takovém mluvit nesmělo. Dnes se zase nemluví o tom, že obě komory našeho parlamentu prioritně schvalují nařízení z Bruselu.

Nebudeme poskakovat v úctě kolem ctižádostivých politiků

Doba se mění, mění se kulisy a kostýmy, ale příběh divadla, zvaného politika, zůstává. Jenže většina lidí dnes není apatických, naivních, hloupých či dokonce negramotných. Lidé za posledních pár desítek let dospěli a ve svých postojích jsme se rozhodně vyrovnali západoevropským voličům. Ne tím, že bychom papouškovali některé jejich představy, ale tím, že svůj názor umíme prezentovat. Jsme sebevědomí a nebudeme poskakovat v úctě kolem ctižádostivých politiků, pokud se před nás postaví a myslí si, že nás obloudí svými prázdnými řečmi. Umíme svůj názor vyjádřit. Třeba tím, že v duchu pozitivní anarchie nevolíme ty, které nechceme.