Na pozvánce na akci zaujal černobílý portrét novináře a politického emigranta Egona Erwina Kische, u kterého se během vernisáže v kadaňském gymnáziu na chvíli terezínský lektor Pavel Straka pozastavil. „Je to relativně známá osoba, kterou lidé už jako známou zapomněli,“ podotkl a pokusil se interpretovat, co práce mladého umělce značí:
„…v USA Kische vyhodili. Ti lidé byli kvůli politice vyhazovaní odevšad. Ve třicátých nebo čtyřicátých letech to nebylo tak jednoduché, jak si lidé představují. On jako komunista nesměl být v Austrálii, nesměl být ve Francii, nesměl být v Americe… V Mexiku ho přijali, proto ten student to pojal jako mexickou grafiku,“ vysvětlil a k osobě žurnalisty připomněl, že se nakonec po 45. roce vrátil do Československa. „Přitom on byl světoobčan. Je to podle mne opomenutá osoba, ale důležitá. Stačí deset let – a je to někdo neznámý,“ řekl za sebe.
Zleva lektor Památníku Terezín Pavel Straka, bosenská zpěvačka Aida Mujačić, pedagožky a ředitel kadaňského gymnázia Tomáš Oršulák během vernisáže terezínských obrázků v budově školy. Foto: Lucie Bartoš
„Ale my ho připomínáme v literatuře jako zuřivého reportéra,“ ubezpečila jedna z přítomných kantorek. „To jsem rád. Navíc to byl vtipný člověk. Co psal, to je v podstatě Hašek. Vždyť akce ‚Strana mírného pokroku v mezích zákona‘, to dával vlastně dohromady s ním,“ dodal ještě Straka.
Kisch byl rodilý Pražák židovského původu, který psal německy, působil jako investigativní reportér a spisovatel.
Právě textem o novináři a autoru knihy Zuřivý reportér, která mu vynesla známou přezdívku, byla v roce 2018 inspirována výtvarná a literární soutěž:
„Kisch bydlel v zařízeném pokoji v ubohé newyorské čtvrti – muž exilu, který zde našel klid. Jako jiní političtí emigranti oné hořké epochy bydlel už v mnoha zemích, aniž věděl, kdy bude muset putovat dál nebo z čeho bude živ nebo jak s ním bude jednat policie nového státu.“
|
Uvedená vzpomínka z pera amerického spisovatele Alberta Maltze popisuje osud známého politického, zároveň i židovského československého uprchlíka, kterým byl novinář a spisovatel Egon Erwin Kisch. Ten pobýval po okupaci Československa nacistickým Německem ve Francii, USA a Mexiku, z něhož se po druhé světové válce vrátil zpět do vlasti. Podobný osud zažívali mnozí další podobně postižení, kteří utíkali po roce 1933 nejprve z Německem ohrožených a posléze obsazených zemí. – Tak Památník Terezín téma pro soutěžní zpracování dětmi uvedl. |
Emigranti neútočí, hledají domov. Dokazuje to i Aida?
„Téma domov, které vidíte na stěnách školy, je důležité a je spojeno s tím, že děti si myslí, že emigranti, kteří přicházejí do České republiky nebo kamkoliv jinam, jsou útočníci. Ale oni přicházejí proto, že domov hledají a ztrácejí,“ objasnil, proč se památník Terezín snaží touto formou dostat k ožehavým námětům ze současnosti, které bývají ne vždy správně veřejností uchopeny.
„To, že podobným způsobem hledáme blízká témata, není samoúčelné. Chceme vzbuzovat lidskost a hledání něčeho, co v minulosti je pro ně možná jen historie, ale ona to historie není – jsou to pořád obdobná a obdobná témata,“ okomentoval smysl toho, o co se v terezínském památníku s kolegy snaží.
Fotogalerie: - Terezín a Aida
„Historie lidstva není připomínání válek, ale připomínání lidských osudů, a na tom bychom to měli stavět. Doufám, že to bude rezonovat,“ zdůraznil ještě.
Jeden z takových příběhů zosobňuje také zpěvačka Aida Mujačić, která utekla z Bosny, kde zažila v dětství zkušenost s občanskou válkou, která zde probíhala v devadesátých letech. „Jsem tu již 9 let,“ prozradila hostům, jimž se tématiku válek a lidských osudů snaží přibližovat svou hudbou a zpěvem.
|
Podtémata, nad kterými se měla mládež zamýšlet v rámci zpracování literárních a výtvarných děl do zmíněné soutěže: Pokuste se zamyslet, co pro ně mohla znamenat ztráta domova. S jakými těžkostmi se museli v zahraničí potýkat? Jak na ně nahlíželi tamní lidé? Bylo pro ně snadné se mezi ně začlenit? A s jakými problémy se musejí potýkat dnešní lidé prchající z různých důvodů ze svých domovů? Co pro vás znamená domov? |
Aida se věnovala studentům již v dopoledních hodinách, a to za asistence pedagožky Marcely Svejkovské, díky které se celá akce úspěšně uskutečnila. Aida mimo jiné je naučila tanec a píseň, jak někteří potom dorazili předvést i na podvečerní událost. Kvůli změně termínu na poslední chvíli nedorazilo příliš mnoho lidí. „Víte, jaký je rozdíl mezi rockovým a jazzovým muzikantem? Rockového zpěváka znají jménem všichni diváci, zatímco jazzový zná jména všech svých diváků,“ okomentovala to s vtipem hudebnice.
Gymnazisty naučila žena, která v 5 letech zažila válku, píseň bosenských Židů. Foto: Lucie Bartoš
„V současnosti řeším téma reprodukovaná hudba. Kromě toho, že jsem studovala klavír a zpěv, začala jsem se věnovat hudební vědě tady v Čechách – to byla vlastně cesta za mým snem. Od sklepa… Dnes to považuji za takové střepy kaleidoskopu, který tvořil mou cestu, abych se dostala do Čech. To je můj domov,“ prozradila ještě předtím, než zahájila svůj recitál. (Chystáme k publikování samostatný rozhovor.)
Fotogalerie: - Venku se Štafetou Plzeň
Došlo i na syrské sirotky a inteligentní Bosňáky
Utrpení sirotků a ztráty domova nepřibližuje výtvarná soutěž Památníku Terezín – Memoriál Hany Greenfieldové poprvé. Na zmíněném tématu Domov pracovali účastníci v roce 2018. Rýpancem do společensky ožehavých témat současnosti bylo ale i loňské téma: Jsem tu bez rodiny. Soutěžící byli povzbuzováni k tvorbě otázkami, jako zda je potřeba pomáhat sirotkům, kteří přišli o rodinu v nějaké současné válce, a jak by taková pomoc měla vypadat.
|
Účastníci soutěže byli loni motivováni následujícím textem: „Večer nikdy neusnul, dokud jsem nepřišel a nevyprávěl mu události z celého dne. O všechno jsme se dělili. Měli jsme s Blankou, mou ženou, umluveno, že si ho po válce vezmeme k sobě, že bude u nás studovat. Byl sirotek, pocházel z Plzně a starala se o něj teta. Vzorně se starala a měl ji rád jako matku.“ Citovaná vzpomínka vězně terezínského ghetta, pedagoga Rudolfa Fraňka z roku 1965 popisuje osud sirotka Honzy Treichlingera, který byl v době nacistické okupace českých zemí také internován v Terezíně. Stejně jako většina vězňů ghetta, ani on se nedožil osvobození. Motto vyjadřuje situaci mnoha dětí, které ztratily rodiče a snaží se s touto nelehkou situací vyrovnat, navíc v nenormálních podmínkách. Dokážete si představit sami sebe ve stejných nebo obdobných poměrech? Zažívají podobné věci dnešní chlapci a děvčata? |
Je nasnadě, že šlo trochu i o pošťouchnutí do politické debaty o syrských sirotcích, což nepřímo zaznělo v neformální debatě po koncertě. „Je to ošklivé,“ komentovala negativní přístup k sirotkům Aida. Uvedla také, že nejintelektuálnější diaspora Bosňáků na světě je právě v České republice. Sem totiž nechodí za penězi, jako jdou uprchlíci do Německa, ale za vzděláním.
Fotogalerie: - Náměstí Borise Němcova
Terezín, Lidice… a nové téma
Daného ročníku 2018, jehož vítězná dílka jsou nyní k vidění v Kadani, se účastnilo 978 prací ze 143 škol v celé České republice, z toho 220 literárních a 758 výtvarných. „S ředitelem gymnázia v Kadani Tomášem Oršulákem jsme se před dvěma lety viděli v Terezíně a on projevil zájem, zda by bylo možné některé z prací ukázat i v Kadani,“ vysvětlil Straka, jak se obrázky dostaly do města na Chomutovsku. Nejprve visely ve františkánském kostele.
Škola se některých ročníků i účastní, práce zasílá pedagožka Lenka de Bolle, která se přišla na slavnostní zahájení dočasné expozice rovněž podívat.
Letošní terezínský ročník byl již vyhlášen, práce motivované otázkou „Válka skončila, můžeme zapomenout?“ lze zasílat do 23. března. Téma vychází z výročí, které si letos připomeneme:
V květnu 2020 uplyne 75 let od porážky nacistického Německa. Druhá světová válka poznamenala, či dokonce vzala životy milionům civilistů, mezi nimiž se nacházeli i lidé pronásledovaní a vraždění na základě nacistických rasových zákonů.
Pořadatelé se v anotaci soutěže řečnicky ptají: Přineslo ukončení války těm, kteří přežili, konec útrap? Mohli po osvobození zapomenout na všechno prožité a smířit se se ztrátou svých blízkých a přátel?
Nebo se o zapomenutí ani pokoušet neměli, protože slovy Elieho Wiesela: „Zapomenout znamená zabít všechny oběti podruhé“? Co čekalo tyto lidi dále? Založení nové rodiny? Ponoření se do studia či do práce? Nebo život bez radosti a smyslu? Jak se můžeme tři čtvrtě století po holokaustu vyhnout postupnému zapomínání na jeho příčiny a oběti? Je poznání těchto příčin důležité i pro orientaci v problémech současného světa, které mohou vyústit ve válečné konflikty, etnické čistky či genocidu? Můžeme ho využít k tomu, abychom už v zárodku zabránili těmto procesům?
Vedle terezínské soutěže organizuje podobnou soutěž i Památník Lidice. Pro změnu příjem do lidického aktuálního 48. ročníku byl již k 14. únoru ale uzavřen a v březnu již zasedne porota.
Mimochodem, v roce 2018 získala Mezinárodní dětská výtvarná výstava Lidice významné ocenění Gratias agit (dříve Cena Jana Masaryka Gratias agit) od ministra zahraničních věcí České republiky za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Lidická soutěž je vyhlašována rovněž každoročně a část jejích prací se, rovněž „zpožděně“, v dalších letech objevuje například na Základní umělecké škole v Mostě.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
