Co vlastně Paříž znamená pro Čechy?
Paříž znamená cosi významného pro českou kulturu. Ani ne tak pro Čechy jako pro české umělce. Vždy to byl nějaký protipól německému umění a právě tato polarita mezi francouzskou vytříbenou kulturou založenou na klasicismu a německou kulturou založenou na expresi byla pro české umění velmi významná. Tam, kde převážila jedna nebo druhá strana, to vždy nebylo v pořádku.
Francie má i tu patinu, o níž se zmiňujete, že se v ní setkávali čeští disidenti…
Jistě! Především tam byla tradice českého surrealismu. V časopise Fast začali publikovat čeští umělci jako Medek nebo Koblasa či Veselý. To bylo takové místo, kde kam jsme přijížděli a měli jsme tam to pivko a doutníček, dostali jsme určité informace, kde kdo působí, kde koho najdeme, takže tak to v těch šedesátých letech bylo.
Hovoříte o tom, že změna, která probíhá ve Francii, a především v Paříži, je fatální a nezvratná?
Samozřejmě politická změna je nevratná, dnes je to již zcela jiného, dnes je to internacionální kultura ke škodě věci, že tyto národní vazby či kulturní tradice pozbývají na významu, zvláště u mladé generace, která se spíše orientuje na Ameriku. Každá připomínka Paříže je proto nesmírně cenná, právě z hlediska té tradice.
Co říkáte tomu, že o francouzské současné kultuře víme velmi málo. Existuje zde určitý jazykový zákon, který upřednostňuje francouzštinu třeba právě v médiích. Nepodcenili jsme to poněkud?
Zcela určitě jsme to podcenili. Na druhé straně ovšem je třeba říci, že Francouze přestáváme zajímat. V době sedmdesátých let, tedy normalizace u nás, tu byla prvotřídní diplomatická garnitura, která se intenzivně zabývala podporou české nekonformní kultury. Po sametové revoluci jsme se stali normální zemí, kterou není třeba nijak zvláště podporovat. A to je naše situace.
….přesto bychom ale měli na co navazovat…
To jistě! Samozřejmě. Ale čas pracuje proti nám. A nejen doma, ale také v té Francii, protože tato země se internacionalizuje, amerikanizuje. Ona podlehla tomu multikulturalismu a nakonec skončí pod diktaturou Le Penové, a to bude úplně konec všeho.
Bude tedy podle vás konec toho poklidu, těch malých kavárniček a zákoutí, na které se tak rádo vzpomíná?
Úplně to jistě nezmizí, ale už to nejsou centra intelektuálního života. Můžete si tam dát kafe, je to příjemné, to je vše pravda, ale nemůžete se tam setkat s nějakou klíčovou osobností francouzského intelektuálního života.
A naopak, co tady v Čechách dnes o Francii víme?
Mladá generace toho ví málo, protože, jak jsem říkal, je orientována na Německo a Ameriku. Bohužel. S tím asi už moc neuděláme…
Pozn: Jan Kříž (nar. 1935) – významný český historik umění, profesor Akademie výtvarných umění, prezident české sekce Mezinárodní asociace výtvarných kritiků. Vynikající znalec francouzské kultury, v Pražíži se mj. setkával např. s Pavlem Tigridem.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
