Na začátek svého článku Bohumil Pečinka připomněl, že jsme možná v televizi viděli zpověď zlomeného člověka, ovšem jenom v případě, kdybychom si ucpali uši, neboť to prý byly od Grosse zase jen a jen fráze, a to navíc opsané z jeho předchozích vystoupení.
Kvůli zřejmosti, o čem je řeč, dokonce Pečinka svůj článek obdařil titulkem „Nepodařená zpověď“. A k tomu navíc nadtitulkem připomněl, že pokus expremiéra Stanislava Grosse o upřímnost skončil fiaskem.
Snad aby čtenáři lépe pochopili, o čem že vlastně Grossův život, a hlavně jeho politický život, byl, Pečinka pro ně do článku opsal některé pasáže z čilého politického života Grosse. Mnoho lidí si prý Grosse totiž už zapamatovalo z obnovovacího sjezdu ČSSD těsně po revoluci v roce 1990. „Dvacetiletý hošík tehdy seděl na pódiu vedle lidí o jednu či dvě generaci starších. Z toho místa už neslezl,“ zaťal ironicky Pečinka.
A připomněl k tomu pak příhodu, že právě na obnovovacím sjezdu v pražském hotelu Pyramida delegát Martin Šabat vystoupil s prohlášením, že bývalí členové KSČ by neměli být členy nově se tvořící sociální demokracie. Jenže Gross mu prý v tu chvíli vypnul mikrofon.
„Vypnutím mikrofonu příznačně začala politická kariéra Stanislava Grosse. Pro její další průběh byla typická jeho procedurální obratnost, jak vést schůze, udělovat slovo, rychle vytvářet hlasovací většiny, ale nebýt při tom všem vidět. V tom byl zřejmě opravdovým géniem,“ napsal Pečinka.
S Petrou využili kvótní systém
Spolu s Petrou Buzkovou prý přišli na to, jak využít kvótní systém, kdy ženy a mladí museli mít povinné zastoupení ve všech důležitých orgánech ČSSD. S hlasy mladých pak začal Gross čile obchodovat, což z něj udělalo důležitého hráče v sociální demokracii. Navíc kličku o mladých v politice se mu podařilo protlačit i při volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1992. Jeho dovednost shromáždit kolem sebe policisty vyhozené po roce 1989 z bezpečnostních složek se mu prý také vyplatila – měl díky tomu třeba v ruce informace o Janu Rumlovi a Ministerstvu vnitra, čímž se navíc stal mediálně vyhledávanou osobou.
Gross si podle Pečinky prý v raném mládí rád hrával hry na indiány a náčelníky, na četníky a zloděje, přičemž tuto hru často přetahoval i do své pozdější politické práce. Na jejím začátku se pak uměl prý stylizovat do role mluvčího lidí, kteří v té době vystupovali proti podvodníkům a bohatým. Dokonce stál i za partičkou těch sociálních demokratů, kteří v roce 2003 dali na radu tehdejšího premiéra Vladimíra Špidly a v prezidentské volbě nehlasovali pro Miloše Zemana. To následně způsobilo, že se ČSSD rozštěpila a tyto rány se nezahojily dodnes.
Vzdělání mizivé, rozhled blízký nule...
Klinický psycholog Petr Moos o tom tehdy prý napsal článek v Lidových novinách s názvem „Stydím se za svého premiéra", kde uvedl, že mu Gross připomíná funkcionáře z dob komunismu:
„Vzdělání mizivé, rozhled blízký nule, virtuální politický svět, předvádění mocenské arogance, vlastní názor žádný, vše pečlivě přežvýkané z velkoskladů světské moudrosti.“
V pasáži „Janečkovská estetika" pak Pečinka probírá Grossovo poklonkování hudebnímu bossovi Františku Janečkovi, což je prý odpudivá postava hudebního šoubyznysu komunistické éry. „Janeček se za to odvděčil zinscenováním předvolebních kampaní,“ připomíná Pečinka.
Choval se jako mafián první generace
I jinou osobu ale redaktor připomněl. Totiž Františka Mrázka. Do jeho světa to údajně Grosse táhlo velmi mocně.
„Často se choval jako mafián první generace,“ píchnul do svědomí Grosse Pečinka. „A když máte sklony k mafiánskému životnímu stylu, potřebujete, aby vám k tomu zazpíval Frank Sinatra. O tuto pozici ´u dvora´ svého času úspěšně soupeřilo několik zpěváků v čele s Michalem Davidem,“ poznamenal dále ironicky reportér Reflexu.
Jeho drobnohledu, který se dívá do minulosti, pak neušla ani aféra prodeje státního podílu firmy Unipetrol, kdy se Gross prý stal jakousi prodlouženou rukou Andreje Babiše.
Babiš a Gross jedno jsou?
„Grossovy intervence ve prospěch Babiše začaly už v době první privatizace Unipetrolu, když byl ještě ministrem vnitra. Když Babiš nezvítězil v tendru na úkor jisté britské společnosti, přinesl Gross na zasedání vlády analýzu, že vítěz představuje bezpečnostní riziko. A tak Unipetrol získal Babiš, pak jej nezaplacený za určitý čas státu zase vrátil, bohatší o spoustu důležitých informací. Gross se pochopitelně významně angažoval i v době druhé privatizace Unipetrolu,“ zmiňuje Pečinka. Podle něj právě proto, když se řeklo v politických kruzích před patnácti lety Babiš, z druhé strany se ozvalo Gross.
„To jenom dnešní předseda hnutí ANO se nyní tváří, že tu celou dobu nežil,“ zakončuje Pečinka, jenž ale v článku připomněl i aféru s Grossovým bytem a samozřejmě pak i pozdější zázračné zbohatnutí někdejšího předsedy vlády, kdy koupil akcie jisté firmy a pak je prodal, přičemž na transakci vydělal až 90 milionů korun.
„Jen největší naiva si může myslet, že v těchto zázračných transakcích nešlo o legalizování výpalného za služby spojené například s přidělováním dotací. Následně si koupil byt v americkém Miami, postavil si velký dům ve středních Čechách a manželka Šárka doporučila veřejnosti, aby více investovala do své budoucnosti,“ dodává Pečinka s tím, že o otevřenou televizní zpověď ale Grosse nikdo nyní nežádal, přesto ji lze označit za další z jeho zastíracích prohlášení.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
