Na začátek svého článku Bohumil Pečinka připomněl, že jsme možná v televizi viděli zpověď zlomeného člověka, ovšem jenom v případě, kdybychom si ucpali uši, neboť to prý byly od Grosse zase jen a jen fráze, a to navíc opsané z jeho předchozích vystoupení.

Kvůli zřejmosti, o čem je řeč, dokonce Pečinka svůj článek obdařil titulkem „Nepodařená zpověď“. A k tomu navíc nadtitulkem připomněl, že pokus expremiéra Stanislava Grosse o upřímnost skončil fiaskem.

Snad aby čtenáři lépe pochopili, o čem že vlastně Grossův život, a hlavně jeho politický život, byl, Pečinka pro ně do článku opsal některé pasáže z čilého politického života Grosse. Mnoho lidí si prý Grosse totiž už zapamatovalo z obnovovacího sjezdu ČSSD těsně po revoluci v roce 1990. „Dvacetiletý hošík tehdy seděl na pódiu vedle lidí o jednu či dvě generaci starších. Z toho místa už neslezl,“ zaťal ironicky Pečinka.

A připomněl k tomu pak příhodu, že právě na obnovovacím sjezdu v pražském hotelu Pyramida delegát Martin Šabat vystoupil s prohlášením, že bývalí členové KSČ by neměli být členy nově se tvořící sociální demokracie. Jenže Gross mu prý v tu chvíli vypnul mikrofon.

„Vypnutím mikrofonu příznačně začala politická kariéra Stanislava Grosse. Pro její další průběh byla typická jeho procedurální obratnost, jak vést schůze, udělovat slovo, rychle vytvářet hlasovací většiny, ale nebýt při tom všem vidět. V tom byl zřejmě opravdovým géniem,“ napsal Pečinka.