Green Deal, tato demagogická směs ochrany životního prostředí (které si musíme chránit) a klimatických planetárních změn (na které má lidstvo pouze minimální vliv) slouží především několika hlavním účelům:

1. Zničení evropského průmyslu. V této souvislosti nelze nevidět stejný efekt, jako po obou světových válkách, kdy ale systém ničení Evropy nebyl zdaleka tak sofistikovaný a přišel velmi draho. Nyní je ale metodika daleko propracovanější. Namísto bomb dopadají na naše továrny stále nová omezení, zdražují se energie pod jakkoliv šílenými záminkami a efekt je stejný. Firmy buď likvidují (např. keramička ve Znojmě) anebo opouštějí Evropu a stěhují se do zemí, kde je stabilnější právní prostředí a kde stále platí logika podnikání. Výsledkem je, že průmysl mizí, neplatí daně a státy si musí stále více půjčovat peníze, aby se vůbec udržely v chodu.

2. Konkurenční výhoda. Pokud se v Evropě neustále ztěžují podmínky a zdražují provozy, těží z toho nejlépe mimoevropská konkurence, které se v Evropě otevírají odbytové možnosti, zejména ve spotřebním zboží, ve výrobcích strojírenského průmyslu, ale i takových jako jsou baterie, izolátory, fotovoltaické elektrárny, ale i v komoditách jako jsou produkty chemického průmyslu, ocel a další základní i strategické kovy a další suroviny, jejichž těžba, zpracování nebo výroba je v souvislosti s cenou povolenek a s grýndýlovými byrokratickými nařízeními příliš drahá nebo příliš legislativně náročná. S tím je spojena i ztráta konkurenceschopnosti na světových trzích, kde jsou naše výrobky kvůli vysoké ceně neprodejné.

3. Základní záminky Green Dealu vyvrátila mezinárodní vědecká konference, pořádaná vědeckým sdružením CLINTEL v Praze 12.-13.11 2024. Ta jednoznačně prokázala závislost emisí na změnách teploty, tedy přesný opak klimatických oficiálních dogmat.

Evropská komise dokonce pro propojení klima alarmismu s migrační krizí (i když tato krize v jazyku EU jen znamená podporu migrace do Evropy jakýmikoliv způsoby a snahu zaplavit v rámci migračního paktu EU státy střední a východní Evropy migranty, které západ nechce) vymyslela termín „klimatický uprchlík“. To má být ten, jemuž se díky klimatickým změnám zhoršily podmínky k životu natolik, že než by se přestěhoval o pár km jinam, tak raději emigruje do Evropy za štědrými sociálními dávkami (které platíme my všichni ze svých daní anebo na které si dokonce musíme půjčovat). Když jsem se na migračním výboru plenárního shromáždění Rady Evropy ptal, jestli to bude fungovat i tak, že když se vylije v Praze potok Botič a zaplaví mi zahrádku, že se mohu odstěhovat do Německa a budu dostávat dávky, tak mi bylo řečeno že v takovém případě to nepůjde.