Do doby svého uvěznění byl Havel podle Žantovského pouze amatérským disidentem. „Celý život se vyjadřoval k politickým otázkám, byl aktivní v roce 1968 i po něm, podepisoval různé petice, ale zároveň žil životem populárního dramatika a bohéma. Nikdy neprošel žádnou vážnou zkouškou následků své disidentské činnosti. Po podpisu Charty 77 se poprvé střetl s represivním aparátem v celé jeho šíři,“ řekl Žantovský s tím, že věznění bylo pro Havla velmi bolestivé, trpěl výraznými depresemi.
„Zjistil, že neumí odolávat nátlaku vyšetřovatelů tak, jak by chtěl, že ve své vrozené slušnosti možná u výslechů mluvil více, než by mluvit chtěl. Se svým vyšetřovatelem majorem Svobodou navázal vztah, který se dost podobal stockholmskému syndromu, začal být na něm do jisté míry závislým. Vše vyvrcholilo dopisem generálnímu prokurátorovi, v němž nabídl určité ústupky v podobě slibu, že se nebude veřejně angažovat a rezignuje na post mluvčího Charty,“ zmínil následně Žantovský. Podle jeho názoru to však upřímně nemyslel.
„Ale mám v tom jednoho vážného oponenta a tím je Havel sám, který aby to skloubil se svou životní filozofií ‚života v pravdě‘, na několika místech, třeba v Dopisech Olze, píše, že v tom listě nebylo nic, co by nebyla pravda. Já si myslím, že to moc nejde dohromady. Buď to byla pravda a pak to selhání bylo ještě větší, než si připouštěl, nebo udělal něco, co by na jeho místě udělal mnohý: taktická lež vyšetřovateli, který vás chce dostat do vězení, není přece ve slušné společnosti považovaná za morální poklesek,“ dodal Žantovský. Havla oceňuje jako velmi odpovědného člověka. Zároveň však prý byl také částečně naivní, neboť nepřikládal lidem zlé úmysly. Měl prý také neodolatelnou touhu zlepšovat věci.
Ve vězení mu podle Žantovského ze všeho nejvíc vadila nejistota. „To, že nevěděl, co se děje venku. A také mu hrozně vadilo, že vyšetřovací vazba neměla žádný časový horizont. To je trochu ovzduší Kafkova Procesu: anonymní moc a úplně bezmocný člověk,“ zmínil Žantovský.
Žantovský následně pohovořil i o Havlově vůdcovství. Podle jeho slov nedával najevo svou autoritu či převahu, ale naopak bezradnost a potřebu pomoci. „Tím způsobem se kolem shromáždilo velké množství lidí, kteří mu chtěli nějak pomoct. To je hodně nezvyklý druh vůdcovství, ale v praxi fungoval. Říkal jsem mu v žertu, ‚ty jsi nejlepší ilustrací moci bezmocných, kterou znám‘,“ řekl také exdiplomat.
To, co by Havlovi vadilo na současném stavu společnosti a politiky, nechtěl Žantovský příliš specifikovat. „Nechci mluvit za člověka, který je již mrtvý. Asi by mu vadila ta orgie nezodpovědnosti, které jsme svědky nejen u nás, ale i v Evropě a jinde. To odtržení politiky od jakýchkoliv dlouhodobějších principů či ideálů a její posluhování efemérním osobním zájmům,“ podotkl Žantovský.
Závěrem se vyjádřil také k uprchlíkům a k tomu, co si o nich myslel Václav Havel. „Jeho názory se dají sestavit z několika rozsáhlejších textů. A je to velmi zajímavé: říká to, co by od něj člověk očekával, že je věcí naší sdílené odpovědnosti, že máme pomáhat lidem, kteří prchají před válkou, bídou či hladem, tak jako ostatně jiní pomáhali nám, když nám nebylo dobře. Ale píše také, a to již v roce 1985, že všichni se do Evropy nenamačkají a že bychom měli řešit problémy tam, kde vznikají, aby lidé nemuseli utíkat,“ uzavřel Žantovský se slovy, že Havel také nabádal spoluobčany, aby neutíkali pryč, ale aby něco udělali s vlastní zemí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
