Celý rok 1989 byl pro mě od lednového Palachova týdne naprosto formativní období. V lednu poprvé jsem byla na Václavském náměstí, kde vodní děla rozháněla ledovými proudy hloučky lidí v zimním oblečení, kteří - a já s nimi - utíkali skrýt se do metra. Formativní byl ten pocit hlubokého nesouhlasu a náhlé odvahy postavit se nespravedlnosti. Byli jsme v tomhle ohledu generace šťastná a celkem rychle odměněná pádem vyčerpané, směšné, ale v posledních křečích stále nebezpečné totality. Ještě do konce toho roku padla pomyslná železná opona i v Československu, prezidentem byl zvolen Václav Havel a byli konečně popuštěni všichni političtí vězni včetně aktivistů Palachova týdne.

Chápu, proč připomínka Listopadu už není tím samým pro mnohé moje mladé kolegy a kolegyně v politice a aktivismu. Není to nedostatek respektu k tomu, co znají už jen jako ceremonii s projevy, které se rok co rok opakují. Když před lety vznesli mladí lidé právě 17. listopadu požadavek řešení klimatické krize a stávkovali kvůli tomu na univerzitách, dostalo se jim nevyžádané rady, že nemají znesvěcovat svátek, který přinesl demokracii, díky které si mohou bez rizika demonstrovat, a právě proto by snad demonstrovat vůbec neměli a měli raději děkovat nám starším, že jsme jim to umožnili.

Chápu alergii některých z nich na situace, kdy se z připomínky odvahy a vzdoru stává jen potvrzení statusu quo (cit. Matěj Metelec). A chápu to jako výzvu hledat společně s nimi, jak ten neuspokojivý status quo dál měnit, právě i s pomocí jejich odvahy a „drzosti“, že jim ty naše svátky už nejsou tolik svaté. Každá generace má právo volit si vlastní protest a vytvořit vlastní milníky, které bude moci později oslavovat a připomínat dalším generacím.