Celý rok 1989 byl pro mě od lednového Palachova týdne naprosto formativní období. V lednu poprvé jsem byla na Václavském náměstí, kde vodní děla rozháněla ledovými proudy hloučky lidí v zimním oblečení, kteří - a já s nimi - utíkali skrýt se do metra. Formativní byl ten pocit hlubokého nesouhlasu a náhlé odvahy postavit se nespravedlnosti. Byli jsme v tomhle ohledu generace šťastná a celkem rychle odměněná pádem vyčerpané, směšné, ale v posledních křečích stále nebezpečné totality. Ještě do konce toho roku padla pomyslná železná opona i v Československu, prezidentem byl zvolen Václav Havel a byli konečně popuštěni všichni političtí vězni včetně aktivistů Palachova týdne.
Chápu, proč připomínka Listopadu už není tím samým pro mnohé moje mladé kolegy a kolegyně v politice a aktivismu. Není to nedostatek respektu k tomu, co znají už jen jako ceremonii s projevy, které se rok co rok opakují. Když před lety vznesli mladí lidé právě 17. listopadu požadavek řešení klimatické krize a stávkovali kvůli tomu na univerzitách, dostalo se jim nevyžádané rady, že nemají znesvěcovat svátek, který přinesl demokracii, díky které si mohou bez rizika demonstrovat, a právě proto by snad demonstrovat vůbec neměli a měli raději děkovat nám starším, že jsme jim to umožnili.
Chápu alergii některých z nich na situace, kdy se z připomínky odvahy a vzdoru stává jen potvrzení statusu quo (cit. Matěj Metelec). A chápu to jako výzvu hledat společně s nimi, jak ten neuspokojivý status quo dál měnit, právě i s pomocí jejich odvahy a „drzosti“, že jim ty naše svátky už nejsou tolik svaté. Každá generace má právo volit si vlastní protest a vytvořit vlastní milníky, které bude moci později oslavovat a připomínat dalším generacím.
Na Národní třídu přišel i poslanec (a nově rovněž místopředseda Zahraničního výboru) Filip Turek, člověk známý nejen podvodným podnikáním, střetem zájmů v Evropském parlamentu a násilím vůči partnerkám, ale i bezpočtem homofobních, rasistických a všelijak urážlivých výroků jako: „Do pece s takovými studenty, hlavně ať si platí školné za své. Špína levičácká.“ Zapomněl, chudák, že přišel na oslavy dne, který připomíná kromě Sametové revoluce i nacistickou represi vůči studentům, jejich popravy a odvlečení do koncentráku? Nebo mu to poradil nějaký anonymní kámoš v hospodě?
Můj táta byl jedním z 1200 studentů zatčených v rámci Sonderaktion Prag a odvlečených do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Jeho Alma Mater, Právnická fakulta Univerzity Karlovy, byla stejně jako ostatní vysoké školy 17. listopadu 1939 uzavřena. Nebyl v té době ještě plnoletý, a tak ho po roce zařadili do skupiny propuštěné na přímluvu protektorátního prezidenta Emila Háchy v rámci jeho strategie „kolaborace pro zmírnění“. Na konci války pak pomáhal při shozech zbraní, které domácí odboj organizoval v přípravě na ozbrojeného povstání proti nacistům.
Líbí se vám, jak jsou v Praze pojímány oslavy 17. listopadu?Anketa
Filip Turek je výsměch. Výsměch lidem, jako byl můj táta. Výsměch studentům, kteří tehdy riskovali nebo dokonce položili život, nám, kteří jsme riskovali vyhazov ze školy, i dnešním studentům a studentkám, kteří mají tu „drzost“ mít vlastní názor na klimatickou krizi, oligarchy a mafiány, kteří platí politické eskapády Filipa Turka, anebo podobu české demokracie, kde se pravidla, šance a práva čím dál víc řídí tím, jaký má kdo sociální status.
Nastupuje politická garnitura, která nebude jen provokovat o státních svátcích, ale soustavně demonstrovat moc a testovat, co všechno jsme ochotni připustit. Jak píše můj spolupředseda Matěj Pomahač: „Elita naší společnosti přijímá nastupující normalizaci, politici volající ještě před pár týdny po záchraně demokracie teď aktivně či pasivně schvalují instalaci nepokrytých fašistů do parlamentních funkcí, progresivní podnikatelé přecházejí nominace oligarchy řízených technokratů na ministerské funkce s tím, že "lepší zkušený manažer pracující pro "tuhle novou podnikatelskou šlechtu", než úplní dezinformátoři", a dlouholetým odpůrcům Andreje Babiše stačí, že je v návrhu vládního prohlášení napsáno "jsme součástí EU a v NATO", ačkoli jeho zbytek nás vyvádí z Evropy někam daleko do rusko-čínské předsíně...“ Politické elity v přímém přenosu selhávají - protože dosavadní modely jejich fungování se vyčerpaly."
Dnes se boj o demokracii vede o to, jestli demokracie v našem pojetí znamená ochranu lidské důstojnosti, rovnosti a různých menšin, nebo jen právo silnějšího pohrdat slabšími. Statečnost v dnešní době je říct nahlas: tohle ne. Nevolit tyhle lidi do parlamentních funkcí, i když se tam pravděpodobně stejně dostanou. Nenamlouvat si, že souhlasem s něčím nepřijatelným zabraňujeme ještě něčemu nepřijatelnějšímu. Nemlčet k verbálním útokům, které se nás zdánlivě netýkají. Neúčastnit se politických dohod, které dávají těmto lidem prostor.
Já to neudělám. Kvůli tátovi, kvůli popraveným a vězněným studentům z roku 1939, kvůli všem pronásledovaným a zavražděným totalitními režimy ani kvůli dnešním studentům a studentkám, kteří vystupují za stejné hodnoty jako my v roce 1989: důstojnost, spravedlnost a naději na budoucnost a za své právo za ně vystupovat po svém.
Díky Otakar van Gemund a Kaputin za protest proti Turkovi.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Mohl Gabrielu Svárovskou v jejích sedmi letech zformovat rok 1989?
autor: PV
