Do doby svého uvěznění byl Havel podle Žantovského pouze amatérským disidentem. „Celý život se vyjadřoval k politickým otázkám, byl aktivní v roce 1968 i po něm, podepisoval různé petice, ale zároveň žil životem populárního dramatika a bohéma. Nikdy neprošel žádnou vážnou zkouškou následků své disidentské činnosti. Po podpisu Charty 77 se poprvé střetl s represivním aparátem v celé jeho šíři,“ řekl Žantovský s tím, že věznění bylo pro Havla velmi bolestivé, trpěl výraznými depresemi. 

„Zjistil, že neumí odolávat nátlaku vyšetřovatelů tak, jak by chtěl, že ve své vrozené slušnosti možná u výslechů mluvil více, než by mluvit chtěl. Se svým vyšetřovatelem majorem Svobodou navázal vztah, který se dost podobal stockholmskému syndromu, začal být na něm do jisté míry závislým. Vše vyvrcholilo dopisem generálnímu prokurátorovi, v němž nabídl určité ústupky v podobě slibu, že se nebude veřejně angažovat a rezignuje na post mluvčího Charty,“ zmínil následně Žantovský. Podle jeho názoru to však upřímně nemyslel. 

„Ale mám v tom jednoho vážného oponenta a tím je Havel sám, který aby to skloubil se svou životní filozofií ‚života v pravdě‘, na několika místech, třeba v Dopisech Olze, píše, že v tom listě nebylo nic, co by nebyla pravda. Já si myslím, že to moc nejde dohromady. Buď to byla pravda a pak to selhání bylo ještě větší, než si připouštěl, nebo udělal něco, co by na jeho místě udělal mnohý: taktická lež vyšetřovateli, který vás chce dostat do vězení, není přece ve slušné společnosti považovaná za morální poklesek,“ dodal Žantovský. Havla oceňuje jako velmi odpovědného člověka. Zároveň však prý byl také částečně naivní, neboť nepřikládal lidem zlé úmysly. Měl prý také neodolatelnou touhu zlepšovat věci.