Před dvěma lety jste vydal monografii Havel. Jak jste při jejím psaní přemýšlel o objektivitě textu, tedy o sympatiích a loajálnosti k příteli versus o kritice Václava Havla jako politika i osobnosti s klady a zápory?

Snažil jsem se využít své zkušenosti klinického psychologa a zaujmout k předmětu svého líčení klinický, tedy nezaujatý postoj. Potřebný odstup byl i jedním z důvodů, proč jsem knihu napsal anglicky. A pomáhalo mi i vědomí, že Václav Havel, který se snažil řídit principem „život v pravdě“, by sám nechtěl, abych o něm něco zakrýval či zkresloval.

Jaký ohlas na knihu vás nejvíce potěšil či naopak zklamal?

Samozřejmě mě potěšily pozitivní ohlasy a recenze po celém světě, včetně osobností jako jsou Madeleine Albrightová, Walter Isaacson a mnohých dalších. Ale ještě větší radost a trochu rozpaků mi dělá, když mě po cestě do práce metrem někdo zastaví a řekne: „Děkuju.“

Jaká slova Václava Havla se vám nejvíce vryla do paměti?

„Nejlepší myšlenka je ta, která ponechává vždy určitou skulinu pro možnost, že všechno je současně úplně jinak.“