V předsálí někdejší sněmovny, pod bustou Milana Rastislava Štefánika, byl největší hvězdou generál a uvažovaný prezidentský kandidát Petr Pavel. V delším rozhovoru s ním setrval Michael Žantovský, pak je doplnila i Magda Vášáryová, která rovněž měla na konferenci vystupovat.
Z bočních předsálí pak dorazili nejvýznamnější hosté konference – bývalí prezidenti České republiky Václav Klaus a Polska Lech Wałęsa.
Generální ředitel pořádajícího Českého rozhlasu René Zavoral na úvod zalitoval, že svobodný dialog je v poslední době nahrazován monology, které si recituje každý sám pro sebe. Prostory parlamentu jsou proto vhodnou kulisou k tomu, abychom to změnili.
Havel byl uhlík!
První blok konference nesl název „Václav Havel a Sametová revoluce“ a hlavním řečníkem zde byl Michael Žantovský. Několik postřehů dodal i osobně Václav Havel z archivních pásků.
Žantovský vzpomínal, že zatímco na Národní třídě režim bil studenty, Václav Havel si na chalupě na Hrádečku připravoval projev na demonstraci ohlášenou na Den lidských práv 10. prosince. Nebyl tedy na Národní třídě, což ale jeho zásluhy nijak nesnižuje.
„Václav Havel si své místo v dějinách vydobyl celým svým životem.“ Když na něj Žantovský (dlouholetý Havlův spolupracovník a dnes hlavní pečovatel o jeho odkaz v pozici ředitele Knihovny Václava Havla) vzpomínal, zmínil dvě zásadní vlastnosti, které udělaly z Václava Havla historickou osobnost. Byla to statečnost, s níž čelil komunistické moci, a pokora, se kterou dokázal na roky bez hněvu přijmout statut občana druhé kategorie. „Prokázal výjimečnou schopnost nezatrpknout,“ zdůrazňoval Žantovský.
Zároveň dokázal jako talentovaný literát tuto zkušenost umně převést do svých dramat i esejů. Už jen to by z něj udělalo historickou osobnost. Žantovský k tomu poznamenal, že Havel by se zapsal významným písmem do historie i v případě, že by 2. 9. 1989 utonul ve splašcích, ve kterých se nedopatřením začal topit na jednom z disidentských mejdanů.
„Byl jediný, za kým byli ochotni se sjednotit všichni rozhádaní,“ vzpomínal dále někdejší Havlův tiskový mluvčí. A z jakého důvodu? „Havel byl uhlík!“ zvolal Žantovský do lehce ohromeného sálu. Pak vysvětloval, že to byla metafora chartistického filosofa Ladislava Hejdánka, který tvrdil, že Havel tak jako chemický prvek uhlík dokáže na sebe vázat široké množství lidí a názorů a tvořit s nimi nevídané, a přitom dostatečně pevné sloučeniny.
V listopadu 1989 se podle Žantovského Václav Havel předvedl jako jasnozřivý politik, když pochopil, že změnu je třeba provést především rychle, i za cenu obětování „neposkvrněnosti revoluce“. Navíc už tehdy prý prokazoval schopnost vidět československé události se světovým nadhledem a plánem na místo země v rodícím se světě.
„Říkají o něm, že byl snílek. No, možná byl. Už jako dítě snil o tom, že bude sloužit dobru, stane se slavným spisovatelem a natočí film. Pak jako disident snil o demokratické zemi, která se zasadí o lidská práva po celém světě,“ vzpomínal. Zároveň ale prý dokázal realisticky jednat tak, aby se jeho sny přiblížily. „Byl to jeden z nejúspěšnějších snílků dějin,“ shrnul úvahu Žantovský.
Pak dostal z audio záznamu slovo samotný Václav Havel, který se na nedatované nahrávce zamýšlel nad podstatou revoluce, zejména v kontextu Francouzské revoluce, a vyjadřoval své obavy z toho, že se revoluce může zvrhnout v plenění a anarchii. „Pokud byl snílek, tak snil s otevřenýma očima,“ uzavřel téma Michael Žantovský.
Tím skončil i úvodní havlovský blok konference. V rámci toho druhého hodnotily uplynulých třicet let úspěšné osobnosti středoevropských zemí. Výkop měl Adam Michnik, polský disident, dnes řídící opoziční noviny Gazeta Wyborcza.
Slavný polský disident: A Havel vytáhl z batohu láhev...
Ten začal návazností na první blok, Václav Havel byl podle něj „tváří české svobody“. V Polsku takové tváře zmínil tři, kromě Lecha Wałęsy, vůdce Solidarity, ještě kardinála Wojtylu, pozdějšího papeže Jana Pavla II., a básníka Czeslawa Milosze.
Rok 1989 byl podle něj možný proto, že „západní demokracie vypadaly jinak než dnes, a taky Rusko vypadalo jinak než dnes“. Pak dojatě vzpomínal na Michaila Gorbačova, který se snažil o reformu systému a dokázal si klást znepokojivé otázky a pochybovat. A to umožnilo emancipaci střední Evropy.
„Mohli jsme si dovolit více, protože jsme věděli, že nám nehrozí sovětské tanky,“ vzpomínal.
Komunismus stavěl svou ideologii na internacionalismu, proto bylo logické, že opozice pracovala s národními tématy a tradicemi. To však prý rozhodně neznamená, že bychom se jich měli držet stále. „Třeba v Srbsku Miloševič. Ten proměnil komunistickou diktaturu v nacionálně-šovinistickou,“ vzpomínal Michnik.
S národní společností se prý občas musí zacházet rázně. A to podle Michnika dokázal Václav Havel velmi dobře. „Václav Havel byl v roce 1989 psem, který kousal vlastní společnost, aby se probudila,“ popsal jeho roli. A dokázal, že společnost si toho psa, kterého nesnášela, protože ji kousal, nakonec oblíbila. „Ze Sokrata se stal Perikles,“ uzavřel úvahu přirovnáním z antického Řecka.