Po Milanu Chovancovi, který se stal ministrem, jste byl prvním z hejtmanů, jenž rezignoval na mandát poslance ve prospěch kraje, a to ještě před „vypršením lhůty“. Co pro vás bylo hlavním impulsem, proč jste se tak rozhodl?

Od momentu mého zvolení do Poslanecké sněmovny jsem byl připravený respektovat vnitrostranické usnesení o souběhu funkcí a ve stanovené lhůtě, tedy do šesti měsíců od voleb, se rozhodnout pro jeden z mandátů. To jsem již od začátku avizoval a tak jsem i učinil. Účelová hysterie části médií či některých představitelů ČSSD v tom roli nehrála. Přiznávám, že rozhodnutí to nebylo snadné a nečinil jsem jej lehkovážně. Vážil jsem si a vážím důvěry svých voličů v těchto parlamentních volbách, ale domnívám se, že jako hejtman jsem obyvatelům Jihočeského kraje prospěšnější a platnější.

Byť jen na čas, ale přeci, jste měl možnost být součástí celostátní politiky. Čím se liší od práce v kraji? A jak na atmosféru, která ve sněmovně panovala, vzpomínáte? 

Vzpomínám si na vyděšené pohledy některých nových poslanců z řad starostů či primátorů, když na vlastní kůži poznali, jak to ve sněmovně chodí. Jedna přestávka střídala druhou, do toho účelové porady klubů a předhánění se v tom, kdo koho sofistikovaněji urazí. Dívali jsme se na sebe, kroutili hlavami a shodovali se, že za tohle chování by nás lidé vynesli z radnic a hejtmanství v zubech. Možná si tito moji kolegové už stačili zvyknout, ale já jsem rád, že jsem to nestihl a že jsem teoretickou stránku vyměnil za praktickou politiku. Radši se budu dohadovat o konkrétních potřebných projektech v Jihočeském kraji, než ztrácet čas posloucháním hloupého tlachání a tendenčních obstrukcí. Snad se jednou dočkáme lepší politické kultury v našem zákonodárném sboru!