Ve starém, ale nadčasovém vtipu o Angličanech si postaví ztroskotavší lord na pustém ostrově dva kluby. V jednom je členem a do druhého ze zásady nechodí. Dnešní realita je takto vtipná ohledně informací. K životu nám nestačí média, která sledujeme. Potřebujeme i ta, která ze zásady ignorujeme. Člověka s názorem, který nám nekonvenuje, vnímáme jako oběť nepřátelské propagandy. Nepřipouštíme si, že by mohl mít vlastní názor a máme se na pozoru před hrozbou, že by i nám takto poškodilo mozek nějaké toxické médium.

Teoreticky je možné, že se najdou dva tolerantní diskutéři, schopní korektní výměny opačných stanovisek, a v ideálním případě se rozejdou obohaceni o postřehy z jinak myslící hlavy. Častější jsou ale případy, kdy se „dialog dvou polointeligentů rovná monologu čtvrtinteligenta“. Diskuse zpravidla nebývá cestou ke vzájemnému porozumění, ale naopak prohlubuje vzájemnou averzi. V takové společenské atmosféře je rozumné nediskutovat.