„Dnes bych s vámi chtěl mluvit o věci, kterou je třeba začít konečně řešit. Ročně je v Česku spácháno podle odborníků až 12.000 znásilnění. K těmto číslům nemůžeme přistupovat jen jako k anonymním statistikám. Za každým z těchto případů se skrývá žena, muž nebo bohužel i dítě, jejichž nejintimnější fyzický i duševní prostor byl brutálně a bezohledně narušen. Přičemž následky si oběti nesou mnohdy do konce života a podle studií mají výrazně větší pravděpodobnost, že se pokusí o sebevraždu. Znásilněním u nás prošla každá jedenáctá Češka či Čech. To jsou děsivá čísla. Přitom jen 5 procent zločinů je nahlášeno a polovina pachatelů odchází pouze s podmínkou,“ podotkl Bartoš.

„Důvodů je celá řada – ve společnosti například ohledně znásilnění přetrvává mnoho mýtů, kterým je třeba čelit informacemi. Obzvláště nebezpečný je mýtus, že si za znásilnění oběť mohla nějakým způsobem sama, protože měla třeba sukni nebo s pachatelem v baru tančila. Oběť se tak mnohdy obává o svých zážitcích mluvit ze strachu, že jí nikdo neuvěří nebo že se místo pachatele obrátí zloba vůči ní,“ zmínil dál Bartoš.

„Mnozí si také myslí, že ke znásilnění obvykle dochází cizí osobou v setmělém parku. Tak tomu ale není – drtivou většinu páchají osoby, které oběť zná. Může jít o expřítele, kolegu, kamaráda nebo i rodinného příslušníka. O takových zločinech je dvojnásobně těžké hovořit, neboť se kromě zločinu samotného musí oběť vyrovnat i s tím, že jí ublížil někdo, koho znala a komu důvěřovala. A vypořádat s obavami, že ji možná nepodpoří ani nejbližší okolí, protože dotyčný ‚by přece nic takového nikdy neudělal‘,“ poznamenal.