S jednotou je ovšem ta potíž, že není automaticky opakem nejednoty. Jednoty jsou totiž dvě: Máme jednotu, která je výsledkem konsenzu, souhlasu všech, a pak jednotu vynucenou, kde se menšina musí podrobit diktátu většiny. Jakmile se tedy v EU podaří vyřešit problém nejednoty odstraněním práva veta, problémem unie se stane vynucená jednota. Pokud se zásadně změní pravidla hry, za jakých se jednotlivé země staly členy klubu, je tím fakticky zpochybněno jejich členství. A zákaz samostatné zahraniční politiky zásadní změnou nepochybně je.

Nezúčastněný pozorovatel musí mít z počínání bruselské mašinérie dojem, že se svými nápady a zlepšováky snaží EU rozložit. Nejednotnost je za takové situace záchrannou brzdou, nástrojem, jak zablokovat alespoň ty nejkřiklavější nesmysly a udržet tak evropský projekt nad vodou. Zbavit se brzdy, když to s EU jde z kopce, je sebevražedná strategie.

Jediným receptem, který má EU na problémy všeho druhu, je integrace. Synonymem integrace je regulace. Podstatou regulace je nesvoboda. Čím je EU integrovanější, tím z ní Evropané mají menší užitek a menší radost. Integrace je jako rakovina. Likviduje partnerství a oživuje nedůvěru, kterou se evropským národům v minulosti dařilo v demokraticky nejednotné EU minimalizovat. Ne nadarmo se říká, že duch oživuje a forma zabíjí.