Z historie známe války, ve kterých se slabší vzdali bez boje, který nešlo vyhrát, i války, kdy slabší bojovali, i když věděli, že prohrají. Když Československo v srpnu 1968 přepadly armády Varšavské smlouvy pod záminkou internacionální pomoci, na ozbrojený odpor nenarazily. Reagovali jsme „pasivní rezistencí“. Předností nenásilného odporu bývají ušetřené lidské životy. Kdybychom bojovali, mrtvých by tenkrát nebylo 137, ale tisíce. Národům, které se nebrání, ale chybí v učebnicích dějepisu kapitoly o hrdinství, které si připomínají příští generace.

Vybavuji si, jak se tenkrát diskutovalo, zda jsme se měli, či neměli bránit. Jako teenager jsem měl jasno, že jde o princip a s okupanty že je třeba se porvat, abychom se nemuseli stydět za zbabělost. O pasivní rezistenci rozhodli staří, kteří tehdy ještě pamatovali druhou světovou válku, uměli si představit smrt a bylo jim jasné, že nám nemá kdo přijít na pomoc. Obětovat životy za socialismus s lidskou tváří, když jsme v minulosti nepozvedli zbraně proti Hitlerovi? To od našich politiků skutečně nehrozilo.

Válka na Ukrajině se prezentuje jako příběh s otevřeným koncem, ale již dnes lze přemýšlet nad smyslem tohoto marného boje, neboť informace z bojiště pro Ukrajince nevypadají dobře. Ukrajinský prezident nevolí mezí vítězstvím a porážkou. Rozhoduje leda o tom, kolik se v učebnicích dějepisu bude oslavovat ukrajinských hrdinů, pobitých ruským dělostřelectvem. Pokud se tedy bude na Ukrajině ještě vyučovat z vlasteneckých ukrajinských učebnic.