Připomíná, že po referendu o brexitu a vítězství Donalda Trumpa v USA se na rakouské i nizozemské volby hledělo jako na rozhodnutí, které trend potvrdí, anebo vyvrátí. Že příslušníci establishmentu, jako je šéf Evropské komise Juncker, německá kancléřka Merkelová nebo francouzský prezident Hollande, který je tak populární, že pro jistotu ani neobhajuje mandát v nacházejících volbách (Juncker má štěstí, že sedí v nevolené funkci), vítají extatickým tancem každý náznak, že jejich doba ještě není úplně u konce, je celkem pochopitelné. Že jakékoli prodloužení statu quo a jeho udržení za každou cenu vítají i příslušníci středního stavu, mladí a vzdělaní lidé napříč Evropou, je důkazem toho, v jakém chaosu se svět – a hlavně představy o něm – nachází, píše Varyš.

Upozorňuje, že ti, kteří získávají nálepky populistů nebo rovnou fašistů, jsou jimi ve skutečnosti málokdy. Tyhle pojmy stále skvěle fungují jako metoda, jak někoho vyřadit z diskuse. Dobře to ví i turecký prezident Erdogan, proto každého, kdo se mu nelíbí, šmahem označí za fašistu nebo nacistu, naposledy třeba nizozemského premiéra Rutteho. Evropské špičky používají tutéž erdoganovskou taktiku, ale cílí ji na ideové oponenty uvnitř: Wilderse, Hofera, Le Penovou nebo Nigela Farage. Jiné stoupence například brexitu, mezi něž patří i významné postavy současné britské vlády, jim diplomatické zvyklosti za fašisty označovat nedovolí, ale nepochybně si to o nich myslí, podotýká Varyš.