Incident bohužel ukázal na to, že současné ukrajinské vládě se stále nepodařilo monopolizovat legální násilí v zemi, což je základní atribut fungujícího státu. Svědčí o tom to, že za bílého dne se po ulicích mohou pohybovat ozbrojenci v kamufláži z legální polovojenské politické skupiny, kteří neváhají začít střelbu na místní policejní orgány. Skupina ozbrojenců Pravého sektoru (PS) dala svým jednáním jasně najevo, že autoritu státu neuznávají – to, co se v Mukačevu stalo, se dá chápat jako zatím malá, lokalizovaná vzpoura.
Celý incident se začal na pozadí „pracovní“ schůzky mezi Pravým sektorem a poslancem za zakarpatský region Michailem Laňjou, který prý má poněkud barvitější minulost. Před vstupem do politiky (byl poslancem také za janukovyčovskou Stranu regionů) měl snad spolupracovat s lokální mafií a později se stal politickým spojencem Viktora Balogy, jehož klan v podstatě kontroluje celou Zakarpatskou oblast, a to před Majdanem i po Majdanu, nyní v roli spojence prezidenta Porošenka. Také proto se právě Viktor Baloga ujal vyjednávání mezi ozbrojenci PS a ukrajinskými úřady.
Bandité, nebo vlastenci?
Podle všeho se zdá, že důvodem k setkání byla otázka pašování cigaret z Ukrajiny. Zatímco jedna strana tvrdí, že PS se aktivně podílel na pašeráckém schématu jako tzv. kryša (střecha, neboli krytí) a konflikt se týkal podílů na tomto „byznysu“, Pravý sektor potvrzuje, že o cigarety šlo, ale že se naopak snažil aktivně chránil ukrajinskou hranici a pašování chtěl zabránit. Poslanec Laňja prohlásil, že předmětem jednání mezi ním a PS bylo umístění bojovníků do sanatoria a že do střelby všechno probíhalo v pořádku. Podrobnosti případu jsou zatím ve fázi vyšetřování, ačkoliv se zdá, že Kyjev upřednostňuje vyšetřovací verzi, která viní zakarpatský PS z krytí pašování cigaret. Ukrajinské úřady mají vyslýchat Laňju i Balogu.
Okolnosti celé akce Pravého sektoru jsou tedy velmi neprůhledné a signalizují možné propojení mezi kriminálním byznysem a politikou, které – a to je nutné dodat – likvidují ukrajinskou státnost a stát zevnitř celých více než dvacet let. Ovšem kromě podivného zákulisí celé události jsou tu i další problémy.
Pravý sektor a revoluce
První se týká dalších reakcí Pravého sektoru, který má očividně polovojenský charakter a jeho militantně nacionalistické názory jsou známou věcí. Vztah Pravého sektoru k současné politické reprezentaci je ale tak trochu ambivalentní. Lídr Jaroš je poslanec ukrajinského parlamentu a kromě toho také poradce ukrajinského generálního štábu, takže má oficiální postavení v dnešním uspořádání, které ale PS jako politická strana s polovojenským křídlem nadále ostře kritizuje.
Terčem kritiky je mimo jiné právě ukrajinská oligarchie. PS dával opakovaně najevo, že revoluce pro něj neskončila, ale že jenom nastala pauza kvůli obraně vlasti proti vnějšímu agresorovi. Incident v Mukačevu ukázal velmi ostře, že dosavadní snahy ukrajinské vlády o to, integrovat a podřídit si radikály z PS, podobně jako se o to snažila s větším úspěchem v případě jiných dobrovolnických batalionů, neuspěly. Nyní se potýká se situací, kdy více než tisíc kilometrů od zóny NATO členové polovojenské organizace za bílého dne berou právo do svých rukou a s těžkými zbraněmi střílejí proti státním orgánům i civilistům.
Kromě toho, a to je problém druhý, Dmytro Jaroš patří do mocenského orbitu oligarchy Ihora Kolomojského, kterého letos na jaře obehrál prezident Porošenko, takže Kolomojskyj se dobrovolně stáhl z politiky. Tedy alespoň z té formální. K charakteristickým rysům současné ukrajinské politiky patří podobné jevy: politické sdružení militantně kritizující oligarchii na Ukrajině má přes svého lídra napojení na jednoho z nejmocnějších oligarchů v zemi. Podobně i hystericky protiruská Radikální strana Oleha Ljaška dostává krytí od jednoho z významných prominentů Janukovyčova „proruského“ režimu S. Levočkina. Podle toho, jak se ale události vyvíjejí, není příliš jasné, jestli je Kolomojskyj v pozadí a ani jak moc Jaroš svoje hnutí kontroluje.
Psali jsme:
Kdo s koho
Násilí v Mukačevu načalo novou dynamiku Pravého sektoru, který následně vyhlásil protestní akce po většině velkých měst na Ukrajině, které požadují mimo jiné hlavu ministra vnitra Arsena Avakova. Na vícero místech se konají zatím ne příliš početné mítinky Pravého sektoru a zatím se nezdá, že by skupina byla ochotná vydat svoje „pobratimy“ ukrajinským úřadům.
Navíc se objevily spekulace, že PS odvolal svoje jednotky z východu země. Tuto informaci později popřel Dmytro Jaroš. Díky protiřečícím si zprávám v ukrajinských médiích kolem Pravého sektoru ale není nic jasné. Ani to, do jaké míry začal Pravý sektor mobilizovat svoje síly či do jaké míry jde jenom o lokální mobilizaci na západní Ukrajině. Počet lidí ve zbrani, které má PS ve skutečnosti k dispozici, není možné odhadnout. Oficiální čísla mluví o asi 10 000 členech. Lidová podpora Pravého sektoru je také ve hvězdách, i když hnutí nijak nebodovalo v minulých parlamentních volbách a probíhající mítinky jsou nepočetné. Je ale očividné, že incident nyní doprovázejí poměrně silná rétorika a obvinění. Je tak možné, že se Pravý sektor v důsledku Mukačeva zcela rozejde se současnou vládou a vyhlásí jí další „válku“ na nové frontě. Na druhou stranu se Porošenkova vláda nejspíš pokusí využít incident k tomu Pravý sektor politicky neutralizovat (a kriminalizovat). Prezident Porošenko už se nechal slyšet, že ozbrojená křídla politických uskupení jsou „nepřípustná“ a mají být odzbrojena.
Smlouva s ďáblem
Naneštěstí i v politice platí, že „kdo s čím zachází, tím také schází“ – to platí o majdanském spojenectví demokratů a radikálně laděných militantních nacionalistů typu Pravého sektoru, kteří se nebojí „revolučního násilí“ jako prostředku k dosažení politických cílů a nezastávají liberálně-demokratické hodnoty dialogu a inkluze. Tato „smlouva s ďáblem“ od počátku podrývala liberálně-demokratickou (či „evropskou“) cestu současné Ukrajiny z politické krize roku 2013/14, dlouholeté politické i sociálně-ekonomické stagnace a navíc napomohla jejímu rozkolu v podobě vody na mlýn východoukrajinského separatismu. Současná Ukrajina si uložila miny v samotných základech postmajdanského režimu.
Mukačevský incident je důsledkem takové politické konstelace ukrajinského Majdanu v zemi, kterou roky rozkládala korupce ruku v ruce s oligarchicko-byrokratickým režimem regionálních votčin (tj. lén), které zcela paralyzovaly stát jako instituci. Majdan pustil do politického mainstreamu militantní nacionalistickou rétoriku a násilí jako doplněk politiky, které ještě podtrhla a posílila válka na Donbase s paralelními soukromými armádami a polovojenskými seskupeními. Současná vláda žije stále ve stínu této konstelace a stojí pořád před otázkou, zda bude schopná konsolidovat stát, a přitom udržet slibovaný demokratický směr. Pocity zadostiučinění ze současného dění ale nejsou na místě: Majdan 3 pod taktovkou radikálů by Ukrajina jako stát zřejmě nepřežila a její rozpad by mohl zemi převrátit v „evropské Kongo“, což je scénář, který lze jen těžko vítat.
Další analýzy Veroniky Sušové-Salminen:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Veronika Sušová-Salminen
